Poděkování J. J. Caleovi, Jana Švankmajer vystavuje v Barceloně

Od obalu s Caleovým portrétem a úvodní odpichovky Call Me The Breeze až po závěrečnou Crying Eyes s náznakem hlasu Caleovy manželky Christine Lakelandové dýchá z celého alba skutečně poděkování, nikoli salonní pocta. Clapton od svého vzoru pochytil střídmou, zvukově strohou a zdánlivě jednoduchou kytarovou hru a právě tento styl, zvaný Tulsa sound, udržel podle Černého na celé desce.

Další článek kulturní strany Hospodářských novin informuje o španělské výstavě Jana Švankmajera. Společně s animátory dvojčaty Stephenem a Timothym Quayovými připravil expozici Metamorfosis, která je teď k vidění v Centru současného umění v Barceloně a pořadatelé odhadují, že ji do konce léta navštíví až 50 tisíc lidí. Od 1. října pak bude návštěvníkům otevřená v madridském uměleckém centru La Casa Encendida.

Mirek Kovářík, recitátor a zasvětitel, byl u vzniku Violy, spolupracoval s hudebníky od jazzmanů po Vladimíra Mišíka. Rozhovor pro Lidové noviny s ním připravil Marek Toman, v minulém týdnu měl totiž Kovářík 80. narozeniny. V rozhovoru mimo jiné říká, že „žijeme v době, kdy se poezie z kulturního kontextu poněkud odplavila“.

Lidové noviny otiskují dále zprávu z 67. mezinárodního filmového festivalu v Locarnu, který skončil o víkendu. Zatímco je podle Radovana Holuba evropský film už dlouho sužovaný těžkou depresí a smutkem, na letošní švýcarské přehlídce překvapivě zasvítil jiný úkaz. Ve svém novém filmu Ostrov lásky se bosenská režisérka Jasmila Žbaničová rozhodla jít cestou tolerantního evropského filmu, kde různé národnosti koexistují a vzájemně se obohacují a kde je i trochu švanda. Přestože ve filmu není příliš dobře odlišeno, kde si režisérka bravurně hraje s kýčem a kde se film kýčem opravdu stává, divácký zájem v Locarnu ukázal, že publikum je nažhavené na pozitivní zprávy.

Jana Machalická v Lidových novinách hodnotí dvě představení z Letní Letné - Matamor a Poivre Rose. Vystoupení spojených francouzských souborů Trottola a Petit Theatre Baraque popisuje kritička do podrobna a nešetří při tom chválou. Akrobaté jsou úžasně sehraní, přidávají i gagy na zemi, některá klaunská čísla jsou ale možná až příliš dlouhá. Celkem Matamor nabízí podivné a vzrušující výjevy, fantasmagorické, absurdní, výsměšné.

O Poivre Rose (tedy Růžovém pepři) Machalická soudí, že propojení Ivy Bittové s belgicko-francouzsko-kanadským novým cirkusem je živým tvarem s vlastním výrazem a stylem. Bittová je na scéně naprosto dominantní a dramaticko-pohybové dění se jí zejména v první části představení marně snažilo dohnat, ale třeba partnerské soupeření na trapéze získalo díky živé hudbě úžasný rytmus a napětí.

Radmila Hrdinová hodnotí v Právu stejné produkce z festivalu Letní Letná. Matamor má podle ní komorní atmosféru, jde o temperamentní show s prvky kabaretu a vaudevillu, tak trochu v duchu absurdního divadla. O něco méně se jí líbila Poivre Rose, ve které je živá hudba Ivy Bittové silná ve chvílích, kdy inspiruje aktéry k fantastickým pohybovým kreacím, méně tam, kde pouze ilustruje už tak působivou akrobatickou produkci.