Višňový sad v Liberci počítá s prázdným hledištěm

Režisér Ivan Rajmont naposledy režíroval Čechovův Višňový sad před 18 lety v Národním divadle. Herci jako Jana Preisová, Jan Kačer, Miroslav Etzler nebo Pavel Kříž tehdy do prázdného hlediště nehleděli.

Pohled do prázdného hlediště je pro představitelku Raněvské Markétu Tallerovou jako smrt: „Pro mě je to po skoro třiceti letech v libereckém divadle veliký nezvyk a vlastně obrovský zážitek – když se koukneme do toho prázdného hlediště.“

V Liberci chtěl Ivan Rajmont, jak vysvětluje, dostat diváky víc do děje: „Režisér Jan Grossman říkal, že nikdo jiný na světě nepopsal s takovou něhou tolik lidské krutosti A řekl to o Višňovém sadu. A o Čechovovi. My jsme chtěli, aby to bylo autentické a syrové. Jeviště, které je bez kulis, nemá takové to divadelní kouzlo, ale vidíte do jeho střev, nejlépe zachycuje atmosféru rozpadajícího se sídla. Posadili jsme diváky na jeviště prostě proto, aby byli uprostřed toho dění, s těmi herci,“ vysvětluje Ivan Rajmont, podle kterého tak diváci nejsou vzdálení za jakousi čtvrtou stěnou.

Hodina mezi psem a vlkem

Divadlo F. X. Šaldy: Višňový sad (režie Ivan Rajmont) |foto: Roman Dobeš

Na jevišti sedí diváci na dřevěných nečíslovaných lavicích. Vejde se jich tam 137. Zatímco kapacita divadla je mnohem větší. Režisér ale ujišťuje, že předplatitelské skupiny se vždycky posadí. Kromě přestěhování hlediště se jedná v libereckém divadle o klasické nastudování Čechovova Višňového sadu, jehož kritika společnosti je stále opodstatněná:

„Višňový sad je hra o hodině mezi psem a vlkem, o hodině mezi třetí, čtvrtou ráno. Kdy noc ještě neskončila a den ještě nezačal. A to je základní téma Višňového sadu, přechod mezi dějinnými situacemi, kdy nějaká historická etapa končí a nová ještě nezačala. Je to vlastně téma, které prožíváme my taky.“

Liberecké divadlo F. X. Šaldy původně Višňový sad plánovalo už v minulé sezóně, vzhledem k výměně uměleckých šéfů na něj nakonec došlo až teď. V dramaturgii tvoří pandán ke komedii Zavařenina, která je volným pokračováním Čechovovy hry po sto letech.