Operu Tannhäuser zachránil důraz na hudbu; hra Jindřich IV. nastiňuje otázku, kdo je vlastně skutečně blázen

Opožděně tak připomíná 200 let od narození a 130 let od úmrtí skladatele.

Recenzi najdete na kulturní straně Lidových novin. Inscenátoři pro nové pražské uvedení zvolili původní, takzvanou drážďanskou verzi, ve které byl Wagner ještě spíše skladatelem než hudebním dramatikem.

„A právě (pohříchu) zjednodušená alternativa přístupu k Tannhäuserovi jako k dílu více hudebnímu než hudebně-dramatickému a důraz na hudbu, pro níž scénické uvedení skýtá pouze základní vizuální rámec, nové pražské uvedení zachránily,“ píše Helena Havlíková.

Tannhäusera hodnotí také Právo. Podle Radmily Hrdinové režijní koncepci Andreje Žagarse obstíralo před premiérou přísné tajemství, ale bohužel ani po ní není jasné, proč a o čem se jeho Tannhäuser hraje.

„Příběh hřešícího pěvce tvůrci umístili do monumentálních kulis za časů Wagnerových. Nic proti tomu, kdyby v konvencích této doby dokázal režisér rozehrát téma ctnostné a vášnivé lásky, hříchu a vykoupení,“ myslí si redaktorka. Inscenaci zachraňuje kvalitní hudební nastudování a především pěvecké výkony stěžejních rolí. Opera dostala od Práva 70 procent.

Jindřich IV. bloudí daleko od strakatého dneška. To je titulek Mladé fronty Dnes, který otevírá recenzi představení Divadla na Vinohradech. Italský dramatik Luigi Pirandello rozvinul příběh muže, který po pádu z koně trpí utkvělou představou, že je německým panovníkem Jindřichem IV., a okolí ho v tomto bludu dlouhodobě udržuje. Autor hry nastiňuje otázku, kdo je vlastně skutečně blázen.

„Režisér Michal Vajdička obsadil do titulní role Jiřího Dvořáka. A volba to byla vynikající. Právě Dvořák hru táhne. Jeho dobové monology dokonale kontrastují s mluvou „normálních“ současných postav,“ chválí redaktor Tomáš Šťástka. Hra však podle něj dostatečně negraduje a divák neodchází ohromen, ale spíše ztracen v množství dialogů ostatních postav. Představení Mladá fronta Dnes ohodnotila 60 procenty.

Brněnský Buranteatr v první premiéře sezóny uvedl hru Pravé poledne o setkání zachráněného hříšníka s bohem. Samolibý čtyřicátník John Smith přežije hromadný masakr ve firmě. Vidí za tím boží prozřetelnost a John se pak stane místy až zuřivě nevybíravým kazatelem.

Jak píše divadelní kritik Luboš Mareček v Lidových novinách, v optice věrouky a místy i scenáristicky kostrbatý text občas připomíná neohrabanou náboženskou agitku. Umělecký šéf souboru Michal Zetel, který se touto inscenací po osmi letech s Buranteatrem loučí, hru prý režíruje s přístupem dokumentaristy: nesnaží se nikomu dělat advokáta ani nenutí publiku žádné ideje.

Historici začali zkoumat v uvozovkách benefity normalizačního režimu, konstatují Hospodářské noviny. Deník se zabývá dvěma knihami nazvanými Retro ČS: Co bylo (a nebylo) za reálného socialismu a Zelinář a jeho televize: Kultura komunismu při pražském jaru 1968.

O první knize si Ivan Adamovi myslí, že je fascinující, jak se její autor Michal Petrov spokojí s pouhým nekonečným výčtem socialistických výrobků bez další analýzy a reflexe.

Druhou knihu napsala Paulina Brenová. „Kniha Zelinář a jeho televize je psána pro mezinárodní publikum. Kapitoly rekapitulující politický vývoj po roce 1968 nebudou pro českého čtenáře příliš přínosné. Rozklíčování role a vnitřních mechanismů politické roviny televizního působení na diváka ale tuto knihu řadí k významným analýzám pozdně komunistických režimů,“ uzavírají Hospodářské noviny.