Úžeh v botanické zahradě a jiné básně Sebastiana Reichmanna

Jedná se o výbor z pěti autorových sbírek, který přeložil a uspořádal básník a esejista Petr Král. A s tvůrčím gestem a výrazem Petra Krále má Sebastian Reichmann docela dost společného. I v jeho poezii jsou patrné surrealistické kořeny či spíše východiska, které básník po svém rozvinul k méně okázalým, metafyzickým polohám a rejstříkům. Reichmann je básník současný, civilní a především nenápadně ironický.

Ironie a nenápadný podvratný humor

Surrealistický rodokmen v jeho básních lze zaslechnout ne skrze mohutnou obraznost, ale spíše skrze pozornost k mátožné nestálosti vjemů a pojmů: „Na Čechy, pardon na Řeky, nesmíte spěchat / v očekávání návratu občanských válek / defenestrace se teď provádějí horizontálně / temné jako titul Lyrismus v Římě.“

Právě ironii či nenápadný, podvratný humor lze považovat za jeden ze základních stavebních kamenů Reichmannovy poetiky. Autor vyjevuje své poznání o dnešní realitě, které by se dalo zjednodušeně shrnout v premisu, že nic není na svém místě, i když se nás svět snaží přesvědčit o opaku: „Rolníci převlečení za obchodníky jsou ve skutečnosti / Jen pseudorolníci zastupující dělníky / Všechny společenské třídy se však opíjejí / Šampaňským zvaným svítání.“

Cestovní deník psaný během usínání či probouzení

Soudobá skutečnost se často tváří zatvrzele, sebevědomě a nepřístupně, ovšem básníkovo polobdělé rozjímání jí dává nový, obyvatelnější či jinak řečeno – lidštější rozměr, který ovšem nepopírá absurditu, s níž je dnes nutné žít a počítat jaksi předem (cituji z básně Andělé učinění ženami): „Od raného věku se naučily / skrývat svá křídla / zkracovat je / vegetariánky ohrožené makrobiotikou.“

Podobně jako Petr Král je i Sebastian Reichmann městský chodec a jeho poezie by se s nadsázkou dala označit za cestovní deník psaný během usínání či probouzení: „Město se srazilo pod asfaltovou peřinou / kterou mi řidič taxíku rozvinul pod nohama.“

Při čtení si spolu s autorem uvědomíme, že mnohdy stačí během zevlování městem učinit malý úkrok stranou, zabloudit v některé z uliček evropských i světových metropolí, jejichž reáliemi autorova poezie oplývá, na chvíli se zkrátka zastavit, zasnít se a dosud nepřístupný svět náhle promlouvá a vyjevuje se před očima ve zcela odlišném a dobrodružnějším uspořádání: „V jiných ulicích s dvojnásob příznačnými jmény /[...] / jsou domovní vchody výš než ulice / a schody k nim jsou zakopány pod zemí.“ Praha jiným pohledem

Českého čtenáře jistě obzvlášť zaujme velké množství pražských prostranství, míst a zákoutí, které tuto poezii rázem zdůvěrňují a zároveň Prahu umožňují vnímat cizokrajným, exotičtějším prizmatem: „Karlův most přežil požár v tvém snu / jarní záplavy z následujícího roku / voyerská zrcadla kavárny Kubišta / pěší zóny které rdousí chodce.“

Reichmannova poezie je plná údivu, který s nenucenou grácií nechává v básních vyvstat současný svět, kterému je ale vždy jaksi potutelně strhávána maska. „Mám rád jen černý bakelit / z něhož jsou vyrobeni psi“, konstatuje autor při pohledu do výlohy s jakýmsi zbožím. Ano, takový obraz by se mohl na první pohled zdát jako vyjádření nesouhlasu se současným konzumem, přetaveným právě v nesmyslný obraz „reklamního“ psa. Zároveň jej ale čtu i jako výraz naděje, která se rodí právě ve chvílích přijetí a zdůvěrnění i těch zdánlivě nejzbytečnějších detailů, jimž nás současný život obklopuje.

Poezie Sebastiana Reichmanna je přitažlivá právě onou nenápadnou ochotou přijmout a odhalit nestálou absurditu, skrytou za každodenní zmrtvělou podobou věcí.