Román o dívce, která z jídla rozpoznává nálady a pocity druhých
Když Jiřík v pohádkovém příběhu okusil sousto z kouzelného hada, rozuměl řeči zvířat. A když devítiletá Rose Edelsteinová v románu americké spisovatelky Aimee Benderové, Zvláštní smutek citronového koláče, ochutná svůj narozeninový citronový dort od maminky, ucítí na jazyku její prázdnotu, opuštěnost a nepokoj. Rose poznává nitra lidí jídlem, které přichystali.
Oceňovaná americká spisovatelka Aimee Benderová se na podivnosti a nadpřirozené schopnosti postav specializuje. Superhrdinské rysy vyvažuje citovými a vztahovými problémy, to, co postavy dostaly navíc, je pro ně v běžném životě spíše přítěží než radostí z výjimečnosti. O unikátní dovednost se nikdo neprosil – způsobuje totiž vykořenění, osamocenost, samé potíže.
Román Zvláštní smutek citronového koláče do tohoto autorčina konceptu zapadá. Jeho vypravěčkou je Rose, v úvodu románu devítiletá dívenka, v závěru mladá žena. Od odevzdané nenápadné žačky nikdo, ani rodiče, nic převratného neočekává, jelikož Rose je tak normální (rozumějte obyčejná), až ji to bolí. Ovšem jen do chvíle, kdy Rose nad svým narozeninovým dortem odhalí svůj danajský dar a postupně tuto smutnou dovednost cizeluje tak, že dokáže identifikovat nejen emoce kuchařů, ale i kvalitu péče věnovanou jednotlivým ingrediencím, když ještě rostly na poli nebo byly stloukány v mlékárně.
Obtíž je, že nová zjištění nejsou právě radostná: Rose se tak o své rodině, která navenek vypadá jak z křídového časopisu o dokonalém americkém štěstí, dozvídá i skutečnosti, které by školní děvčátko snad ani vědět nemělo: vykoupenost bratrovy geniality autismem, plochost robota na zajištění rodiny, jenž je jejím otcem, životní bezradnost, neukotvenost a nevěru u prototypu dokonalé matky.
Z nejnormálnějších osob na světě se stávají podivíni
Prostřednictvím jídla nahlíží čtenář spolu s Rose hluboko do oken rozkošného domku v Los Angeles: nějaký ten zvláštní dárek dostala celá rodina a každý z jejích členů se s ním skrývá – před ostatními i před sebou samým. Z nejnormálnějších osob na světě se stávají podivíni, jimž je navíc Rose lhostejná. Rosinu nově objevenou schopnost lékaři zaměňují za anorexii, matka za příznak horečnatého onemocnění. Rose uvěří pouze bratrův laskavý kamarád George a oddechu jí dopřává jen nabídka prefabrikátů z jídelních automatů.
Čtenář je příběhem pohlcen, ale jsou tu i rušivé dějové kličky
Ve spojení s tímto románem bez uvozování přímých řečí se mluví o magickém realismu či dokonce surrealismu. Zdá se mi ale, že je to spíš chytrý způsob, jak nechat čtenáře nahlédnout do niterných hnutí postav a jejich motivací, aniž by to za ně musel polopaticky odvykládat vševědoucí vypravěč.
Etuda narativního umu nese žádoucí vedlejší efekty: čtenář je příběhem pohlcen a ochoten přijmout za svůj i imaginativní ústřední motiv umně včleněný do vyprávění o jedné všední domácnosti, v níž navenek převládá nuda a kde není zvykem sdílet vnitřní intimnosti.
Jsou tu však i rušivé dějové kličky: nakonec je méně pravděpodobné než Rosino čtení z jídla to, jakým směrem se ubírá její život, to, jak z něj náhle zmizí jediný přítel, a především to, že se Rose během oněch skoro dvaceti let života, jimiž čtenáře provází, nikam nevyvíjí a ostatně se ani jinak nevyjadřuje. Že by devítiletá osobnost byla skutečně tak koncizní, aby nedoznala žádných změn ani po dvacítce? Ani proměn v uvažování? Změn hodnotových? Posunů ve vyjadřování?
Komu je vlastně příběh určen?
Zařadit Aimee Benderovou mezi americké romanopisce, kteří dokážou přesvědčivě vykreslit dětské charaktery, třeba vedle Flannery O´Connor, je nasnadě. Složitější je to už s líčením těch dospělých. Těžko současně říct, které čtenářské věkové kategorii je tento smutně zábavný román určen: adolescentům by mohl připadat příliš trudný, dětem nepochopitelný a dospělým nadmíru pohádkový. Anebo si v něm naopak každý z týchž důvodů polebedí. Když už pro nic, tak pro jazykovou eleganci, s níž je dovyprávěn, pro otevřenou proklamaci tématu: jak milovat někoho, koho známe příliš málo – pro motiv rodinného pokrytectví. Nebo pro tu originální metaforu obecně dětské schopnosti vycítit, že se doma děje, že tam něco není v pořádku.
Nejposlouchanější
-
Raymond Radiguet: Ďábel v těle. O skandální a nerovné lásce mladíka a vdané ženy
-
To jeli dva ve vlaku. Poslechněte si krátkou komedii Zdeňka Svěráka, který slaví 90 let
-
Imre Kertész: Člověk bez osudu. Svědectví malého chlapce o životě v nacistickém koncentračním táboře
-
Jiří Karásek: Muž, který zásadně mluvil pravdu. Hvězdně obsazená detektivní tragikomedie z roku 1965