Vladimir Putin má o Velké moskevské divadlo živý zájem

Stejně jako některé další kulturní země, i Rusko řeší problém jménem Národní divadlo. To ruské nejnárodnější – moskevské Velké divadlo (Bolšój těatr) – nyní zaměstnává média nejen v souvislosti s náhlým a dosud nevysvětleným odchodem hudebního ředitele a šéfdirigenta Vasilije Sinajského.

Dále čerpám z rozsáhlého rozhovoru generálního ředitele Velkého divadla Vladimira Urina, který nastoupil do funkce před pěti měsíci; interview poskytl 26. prosince Grigoriji Zaslavskému, hudebnímu recenzentu listu Nězavisimaja gazeta.

Vladimir Urin: Divadlo je kolektivní záležitost

Urin vysvětlil, že po náhlém šéfdirigentově rozhodnutí opustit soubor dva týdny před premiérou Dona Carlose, opery Giuseppe Verdiho, výpověď bez zaváhání podepsal. „Divadlo je kolektivní záležitost, není to symfonický orchestr, odkud dnes odejde dirigent a při zítřejším koncertu ho nahradí jiný. Divadelníci jsou na sobě závislí; režisér, dirigent, zpěváci i pracovníci v dílnách prosazují jedinou myšlenku: představení. V takové situaci jdou stranou veškeré urážky, křivé pohledy a unáhlené soudy – to všechno musí člověk, který drží partu, překousnout.

Ano, současný umělecký šéf baletu ve Velkém divadle není choreograf, kdežto o novém hudebním šéfovi jednám zásadně a jenom s dirigenty. Pokud se nestane nic mimořádného, jméno zveřejním do 1. února 2014. Oslovuji pouze ty osobnosti, které se v hudebním světě těší velké profesionální autoritě. Mezi nimi nikdo volný není. Když to hodně dobře dopadne, do Velkého divadla nový hudební šéf nastoupí 1. ledna 2016.“

Hádali se, bouchali dveřmi

Vladimir Urin: ředitel Velkého divadla v Moskvě |foto: Velké divadlo

Na otázku, zda se má s kým radit při sestavování dramaturgického plánu, generální ředitel Velkého divadla Vladimir Urin řekl: „Naše divadlo disponuje dostatečným počtem odborníků, vhodných pro tuto činnost. Rád se obklopuji schopnými lidmi, diskutuji s nimi, to ano, ale veškerá rozhodnutí se přijímají výhradně v mé pracovně.

V poslední době to byla zmíněná premiéra Dona Carlose, a týká se to i té další (Nikolaj Rimskij–Korsakov: Carská nevěsta), dále zájezdu našeho orchestru do Německa a Švýcarska a hostování operního souboru ve Vídni a v Americe. Pokud jde o přípravu repertoáru, mám zkušenosti z období, kdy jsem stál v čele moskevského Hudebního divadla Stanislavského a Němiroviče–Dančenka. Bylo nás pár: moji náměstci, dirigent Gorelik, mladý Felix Korobov… Hádali jsme se, bouchali dveřmi, stávalo se, že jsme spolu několik dní nemluvili – ale pořád jsme byli to, o čem mluvím od začátku: tvůrčí parta, která táhne za jeden provaz. A ptáte–li se, zda by se mělo Velké divadlo stát stánkem pro ruskou operu, odpovídám: Samozřejmě budeme uvádět ruskou hudbu a žádný šovinismus v tom nehledejte. Prostě: měli bychom se otevřít hudbě z celého světa, a při tom nezapomínat, že naší prioritou je ruská opera.“

Na novinářovu poznámku, že televizní šot o jeho nedávném setkání s prezidentem Putinem vyzněl jednoznačně idylicky, ředitel Urin odpověděl: „Věřte mi, že jsme nic předem nepřipravovali a nenacvičovali, setkání před kamerami bylo náhodné a spontánní. Následoval čtyřicetipětiminutový rozhovor v soukromí; prezident se ptal a já jsem odpovídal. Vyplynulo z toho, že Vladimir Putin má o problematiku Velkého divadla živý zájem.“