Muzikantská přání Vladimíra Merty; úvahy čínského umělce a disidenta Aj Wej-weje; kulturní bilance roku 2013
Vladimír Merta je ve svém věku ochoten zabývat se tématy, na které lidé kolem něj zvysoka kašlou – násilí, strach, válka za humny, a k tomu dylanovské písňové ztvárnění, to vše ho dělá na současné hudební scéně nenahraditelným. Čteme v Lidových novinách.
Merta si už pár let plní svá muzikantská přání u nakladatelství Galén. Postupně tu vznikla alba Ponorná řeka, Nikdo v zemi nikoho a teď Domilováno se skupinou špičkových muzikantů. V některých písních z nového alba ukazuje obraz naprosto zmatených hodnot, převrácené víry a smyslu hledaného v nesmyslech, jinde ironizuje stárnutí, devalvaci osobnosti a bezmocnost člověka.
„Nemám ani potuchy, kdo rozhodl o mém zatčení. A netuším ani, kdo mě nechal propustit.“ To jsou slova čínského umělce a disidenta Aj Wej-weje, jehož úvahy a úvahy o jehož umění je teď možné číst v knize Viselec. Recenzuje Mladá Fronta Dnes. Nejde o čistý přepis rozhovorů ani chronologický či esejistický útvar, spíše o mozaiku historiografických faktů a osobních zkušeností autora knihy britského novináře Barnabyho Martina, doplněných o umělcovy úvahy.
Zásadní část tvoří Aj Wej-wejovo uvěznění z politických důvodů, zároveň je tu ale řeč o jeho umění. Jedno totiž úzce souvisí s druhým: „Na první pohled by ho bylo možné považovat za moderního dadaistu, člověk si však musel uvědomit, že jde o dadaismus provozovaný v režimu, který připomíná kombinaci Huxleyho románu Konec civilizace a Orwellovy dystopie 1984.“
Dnešní Právo bilancuje ve všech uměleckých oborech rok 2013: jednotlivé titulky znějí Neveselé, truchlivé jsou filmové kraje. Událostí roku bylo odvolání ředitele ND Jana Buriana. Národní galerie stále s provizorním ředitelem. Rok festivalových změn a šetření v hudbě a Haruki Murakami je prozaik oslovující svět.
V oblasti klasické hudby je pro deník Právo nejsmutnější zprávou roku rezignace dirigenta Jiřího Kouta ze zdravotních důvodů na šéfování pražských symfoniků FOK. Pozoruhodné pak je, že i za zhoršených finančních podmínek stále existující festivaly a programové cykly souborů zachovávají vysokou úroveň a nabízejí publiku hodnoty, na které neplatí ani vyhlašovaná návštěvnická krize. Sály jsou v roce 2013 stále plné.
Celkem 26 celovečerních hraných filmů mělo letos distribuční premiéru. Návštěvnost domácí tvorby ale byla většinou takřka zanedbatelná a není se čemu divit „až příliš mnoho filmů za vstupné ani za řeč vůbec nestojí“. Nejlepší dílo uplynulého roku, Hořící keř, vzniklo pro kabelovou televizi a do kin přišlo až s odstupem. Diváci bohužel téměř minuli film Jako nikdy od Zdeňka Tyce, asi proto, že se o něm hodně mluvilo jako o filmu s tématem umírání a méně jako o filmu s tématem život a s vynikajícími hereckými výkony.
Nejposlouchanější
-
Raymond Radiguet: Ďábel v těle. O skandální a nerovné lásce mladíka a vdané ženy
-
To jeli dva ve vlaku. Poslechněte si krátkou komedii Zdeňka Svěráka, který slaví 90 let
-
Imre Kertész: Člověk bez osudu. Svědectví malého chlapce o životě v nacistickém koncentračním táboře
-
Jiří Karásek: Muž, který zásadně mluvil pravdu. Hvězdně obsazená detektivní tragikomedie z roku 1965
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor

Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.