Spor o Novou scénu pokračuje; podvratná dvojice fotografů Polák – Jasanský má překvapivě konvenční retrospektivní výstavu

Spor o Novou scénu pokračuje, stojí v záhlaví článku. Machalická se v článku vrací až do roku 2009, kdy Národní divadlo přebíralo správu Nové scény. Tehdejší ředitel Ondřej Černý jako by poskytl budovu činohře, zároveň ale jmenoval ředitele Nové scény, který měl jiné, své zájmy.

Činohra zde posléze vyklízela pole, musela řešit provozní potíže, plánované tituly se jí rušily. V podstatě byli činohra i její šéf Michal Dočekal na Nové scéně už od první chvíle podvedeni, konstatuje Jana Machalická.

Nová scéna se pod vedením Štěpána Kubišty profilovala jako divadelní kočkopes, typ stagiony, v níž je od všeho něco. Jenže najednou se z tohoto mišmaše dělá jedinečný záměr, který přitáhl diváky do Národního divadla. Což je podle kritičky jen hezká teze, kterou nelze dokázat. Takže rozhodnutí současného ředitele Jana Buriana svěřit Novou scénu do vlády činohry považuje Machalická za systémové. Navíc je součástí dalších personálních změn, protože podle Buriana mají divadlo řídit umělci.

V tisku se dočteme o dvou fotografických výstavách – Lukáš Jasanský a Martin Polák mají retrospektivu v Moravské galerii v Brně, píší o ní Lidové noviny. Autoři bývají chápáni jako „podvratná“ tvůrčí dvojice, ale když na ně dolehl střední věk, shrnuli své dosavadní fotografické dílo vlastně konvenčně. U brněnské výstavy upozorňuje kritik Josef Chuchma na to, že diváka, který tvorbu Jasanského a Poláka nezná, bude prohlídka možná nudit. V citaci z katalogu ale dodává, že „to není třeba vnímat negativně, ... neboť nuda představuje pozitivní hodnotu, která umění otevírá každodennosti, kdy se nic neděje“.

A fotograf dokumentarista Karel Cudlín vystavuje v Liberecké galerii U Rytíře, jak se dočteme v Právu. Expozice obsahuje asi stovku fotografií, které ukazují život lidí ve všech koutech planety. Podle Jana Šídy, který výstavu hodnotí 80 %, všude cítíme z lidí jakousi neuchopitelnou žízeň po životě, touhu po lepším světě.

Hospodářské noviny otiskují článek o nové knize Tomáše Zmeškala nazvané Sokrates na rovníku. Autor se v ní vydal do Konga najít svého otce. Nejedná se o román, ale o jakousi autobiografickou reportáž nebo přesněji reportážní poznámky. Kniha je velmi osobní, zachycuje cestu, která byla sebepoznávací a pro autora velmi důležitá. Pro nezaujatého čtenáře přitom zdaleka není nezajímavá, její líčení je poutavé i poučné.