Kniha o díle moravského Rimbauda: Jiřího Veselského

Básník Jiří Veselský, přezdívaný moravský Rimbaud, se narodil 1933 v Kyjově, kde také v roce 2004 zemřel. Za svého života vystřídal mnoho povolání; působil jako učitel, lektor, knihovník, archivář i redaktor. Jeho básnické tvorbě se věnoval Igor Fic a olomoucká Univerzita Palackého letos vydala knihu s názvem Interpretace a analýza vybraných děl Jiřího Veselského.

Už při zběžném prolistování básnických sbírek Jiřího Veselského, za všechny jmenuji alespoň Dívenky jdou Brnem, Nezaručené pověsti a Zpívající biochemie, si každý čtenář hned uvědomí, že básníkova témata nejsou právě jednoduchá, jsou magická a mytická, dokonce ani jeho básnický slovník není právě chudý na slova ne zcela běžná (průsvitní ti řasy, jazyku mému podjazyková jsi), na první pohled je zřejmé, že rád používá slova neobvyklá (s pleťovým mlékem vymnutelným) i záhadná (krutého mrazu květnu).

Napětí, které autora pojí s poezií

Jiří Veselský byl kromě básníka i historikem, dějiny vnímal jako příběh, jímž usiloval o postižení světa, jak Igor Fic zdůrazňuje. Veselský básnicky ztvárnil dětskou kruciátu, událost, jež vzešla z náboženské exaltace na přelomu dvanáctého a třináctého století v křesťanské Evropě, s tak hlubokým porozuměním, že jeho báseň s názvem Křížová výprava dětí patří k jeho nejlepším a nejsilnějším dílům.

Jiří Veselský |foto: ipetrov.cz

Igor Fic ve své studii zevrubně vysvětluje, co pojí Veselského verše dohromady, co mají blízkého, společného, jak a jakým způsobem jedna báseň navazuje na druhou, jak jedno slovo vyrůstá z druhého a v čem jednotlivé básně naplňují své poslání. Píše, že v básních vzniká napětí, v němž se Veselský i jeho poezie vzájemně uvědomují. Na jednom místě v básni Státnice z alchymie čteme: odpusť, Verlaine, jsem Moravan a Čech / a hořkou z Moravy piju v svých hořkostech.

Fic konstatuje, že v těchto verších se Veselský snad poprvé explicitně přiznává ke svému původu, ke své zemi, kde byl narozen a kde jednou spočine. Domnívá se rovněž, že k tomuto přiznání básník dospěl patrně po svém odchodu z Ostravy, který pro něho nebyl snadný, zdá se, že tehdejší doba nebyla básníkovi příliš nakloněná. Konečně i v této básni Veselský vzdorovitě zvolá: Křičte si proti mně, volejte na mne saze, ten výkřik je otevřený protest, vzdor proti někdejšímu establishmentu.

Poslední prokletý básník

Veselský, jak plyne z Ficovy studie, nerespektoval příliš společenskou či náboženskou hierarchii, avšak osamělost, sebevydávání, odhodlání, pokušení mu imponovaly, odpovídaly jeho touze po nalezení smyslu života v kontaktu s Bohem; v básni Státnice z alchymie zaznívají tóny životní bilance, stejně tak i pocitu nejistoty a vykořeněnosti: Je konec bohémy. Ó sbohem staré sklony / zní umíráček vám (…)/ nadešel přece čas Rozumných básníků/. A kousek dál Veselský upřesňuje: A zatím, vy, vy, vy Rozumní básníci, / ach co jste jiného než cizopasníci! Báseň je nepochybně výpovědí o velkém zklamání a vnitřní nejistotě, v celém básníkově díle patří k těm nejpozoruhodnějším.

Igor Fic svojí publikací Interpretace a analýza vybraných děl Jiřího Veselského nepochybně výrazně přispívá k tomu, že Jiří Veselský má už trvale své stabilní místo v soudobých českých literárních dějinách. Už za svého života se stal legendou, posledním prokletým básníkem. Na závěr ještě jedno konstatování z básně Státnice z alchymie, pro Jiřího Veselského tak příznačné: Co všechno našel jsem, hledaje sebe sama!/ Verš křehké idyly, kde chtěl jsem šedé drama (…).