Často se musí něco stát, aby se konečně začalo něco dít

28. listopad 2013

To platí i v případě mimořádného objevu obrazů v bytě Cornelia Gurlitta. Zpráva o neobyčejném nálezu, který je v tomto rozsahu nevídaný, oblétla celý svět. Vyvstávají závažné morální a juristické otázky k řešení – soudí Eva Novak.

Cornelius Gurlitt pro německé úřady vlastně neexistuje. Není zdravotně pojištěný, nebyl zaměstnaný, neplatil daně. V bytě, v kterém bydlí a který vlastní, není ani přihlášený. Gurlittův příběh nebude jistě dlouho čekat na zfilmovaní. 80letý pán, jehož povolání je „syn obchodníka s obrazy“, žije po smrti matky desítky let sám v mnichovském bytě. Obklopen obrazy a kresbami v hodnotě – podle hrubého odhadu – více než jedné miliardy eur. Vždy, když mu dojdou peníze, jeden obraz prodá. Žije osaměle, skromně, není zcela zdravý, navštěvuje pouze svého doktora. Jezdí k němu stovky kilometrů vlakem, hotelový pokoj rezervuje vždy měsíce předem – dopisem vyťukaným na psacím stroji a podepsaným perem.

Proč je v Německu restituce obrazů časově omezená?

Obrazy, které „zdědil do opatrování“ po svém otci, mu nyní zabavil stát. Jak se brzo ukázalo, velkou část, dokonce možná všechny, mu bude muset opět vrátit. Z juristického hlediska se Cornelius Gurlitt totiž nedopustil ničeho, co by bylo žalovatelné. A na morální hlediska zákony nemyslí. Gurlittovu sbírku lze zhruba rozdělit na tři části. První je prokazatelně legálně nabytá, i když za směšné ceny. Druhá, čítající kolem 600 obrazů a kreseb byla zabavená židovským rodinám, jednotlivé obrazy figurují na četných seznamech hledaných obrazů. Třetí část tvoří umělecká díla, u kterých není vůbec jasné, jak se ke Gurlittovu otci dostaly. Bude trvat dlouho, než se podaří vše zcela objasnit.

Čas je v tomto případě jednou z hlavních souřadnic. Ve Washingtonské dohodě o navrácení zabavených uměleckých děl v době nacismu je zakotvená časová lhůta 30 let od doby nabytí a navíc: dohoda se týká pouze veřejných institucí a nikoliv soukromých osob. Z toho jasně vyplývá: Gurlittův syn nemusí státu vracet vůbec nic. Sbírku zdědil v 60. letech a lhůta dávno vypršela. Otázkou je, proč je zrovna v případě Německa restituce obrazů časově omezená, zatímco tomu tak v sousedních zemích – jako například v Holandsku, Rakousku a Francii není? Nakonec ještě dojde paradoxně, ale legálně k tomu, že se prokurátor, tedy stát, ocitne v ilegální pozici: zabavil Gurlittovi jeho vlastnictví a oloupil ho o soukromí.

5 000 000 navrácených děl

Jsem přesvědčená, že se v nejbližší době bude mnoho kompetentních odborníků věnovat zlepšení právní stránky této kauzy, ta je samozřejmě zásadní. Cornelius Gurlitt může mezitím přemýšlet o morálním aspektu. Moc času ovšem nemá. Není nejmladší a není nejzdravější.

Pro zajímavost: Německý stát vrátil dodnes původním majitelům, resp. jejich potomkům pět miliónů uměleckých děl, která byla zkonfiskována v době nacismu.

autoři: Eva Novak , Karel Kratochvíl
Spustit audio