Láska a štěstí mají u švýcarské spisovatelky Zoë Jenny pochybné šance. Její povídky se ale čtou výborně

Při pohledu na obálku knihy jsem trochu zrozpačitěla. Silně připomíná přebaly knih „doktorských románů“ v Německu tak oblíbených. Bosá ženská postava v dlouhých bílých šatech se v ranním oparu divákovi vzdaluje kamsi do neznáma. I titul podporuje tuto teorii: Nejpozději zítra (Spätestens morgen).

Ovšem nejpozději na druhé stránce mne autorka přesvědčila o tom, že své řemeslo ovládá perfektně. A navíc – datum vydání knihy bylo také ideální. Její nakladatelství samozřejmě nemohlo tušit, kdo bude letošním laureátem Nobelovy ceny za literaturu. A i když nemá Alice Munro ve svém programu, má v něm Švýcarku Zoë Jenny a její knihu povídek. Tenhle žánr je najednou opět velmi populární a žádaný.

Na shortstories je nejlepší, že jsou krátké, říká Jenny poté, co přečetla jednu z nich na knižním veletrhu. Za dvacet minut je vše odbyto a zjevně nervózní autorka se může vzdálit. Zoë Jenny (1974) se stala slavnou prakticky přes noc už před patnácti lety. Její román Pylový pokoj (Blütenstaubzimmer 1997) byl přeložený do 27 jazyků. Mezitím vydala další dva romány, o kterých se mnoho nemluvilo. Nyní tedy její nová kniha s dvanácti krátkými povídkami.

Příběhy o zpackaném rodičovství

Její hrdinové mají jedno společné: na první pohled působí bezradně, ztraceně a opuštěně. Ale to je pouze první dojem. Brzy je jasné, že jsou silnější, než se zpočátku zdálo, většina z nich je mladá a nabitá energií. Po přečtení prvních krátkých příběhů se krystalizuje také jejich společně téma: jde o rodiče a děti, o pochybné výchovné metody a zpackané rodičovství. Autorka píše o dospělých, kteří vždy vše ví lépe, o rodičích, kteří přesouvají vlastní problémy na děti, a ty pak nevědí co si v téhle situaci počít.

Zoë Jenny umístila děj povídek do různých míst světa, do míst, které dobře zná. Odehrávají se v Šanghaji, New Yorku, Londýně, i v Bazileji. Jenny píše v přítomném čase a od svých postav si drží odstup. Výsledkem této metody je tedy zdánlivá bezprostřednost povídkových figur.

Autorka nám předkládá minimalistické líčení příběhů s převážně otevřeným koncem. Láska, štěstí a budoucnost mají pochybné šance. Ve zdánlivě idylických vztazích se nejprve objevují prasklinky tenké jak vlas, které se záhy rozšiřují do puklin a propastí. To vše věrohodně prezentovat na pouhých pár stránkách není jednoduché. Zoë Jenny to velmi dobře zvládla.

Zoë Jenny: Spätestens morgen. Frankfurter Verlagsanstalt 2013. 124 stran.