Končí festival rusko-běloruského přátelství

Akce vrcholila několika koncerty symfonického orchestru Petra Iljiče Čajkovského s dirigentem Vladimirem Fedosejevem. Festival se konal pod patronací ministerstev kultury obou republik. V Národním muzeu v Minsku byla otevřena výstava pravoslavných ikon. Ministerstva kultury obou zemí se domluvila na poněkud neobvyklém experimentu: zmíněný symfonický orchestr s mladými sólisty opery petrohradského Mariánského divadla připraví program sestávající z válečných písní, které v zemích někdejšího Sovětského svazu už dávno zlidověly. Logiku tohoto radikálního pokusu kdosi vysvětlil takto:

Netradiční repertoár hudebníky nepřekvapil

„V Petrohradě máme Ermitáž, kde visí různí ti rubensové a tiziáni. A my pověsíme vedle Máří Magdaleny a apollonů naivní obrázky anonymních výtvarníků.“ Orchestr, který měl na kontě, jak míní hudební recenzent Sergej Chačaturov, geniálně zahranou Brucknerovu Třetí symfonii a právě se vrátil z triumfálního zájezdu do Velké Británie... prostě tento velký symfonický orchestr se musel bleskově přeformátovat a nastudovat písničky typu My piloti máme ocelové ptáky a Dej mi čouda, kamaráde. Sólisté, kteří zářili v operách Richarda Wagnera a Modesta Petroviče Musorgského, museli během pár dní přeladit své hlasy, aby zněly přirozeně v písních Ej vy cesty, Smugljanka a dalších.

Jako jasný vítěz z této prověrky bojem vyšel umělecký šéf Velkého symfonického orchestru Petra Iljiče Čajkovského Vladimir Fedosejev (ročník 1932). Ten na první pohled hodně divný nápad realizoval jednak pietně, ale především se zaujetím muže, který prožil válku, přežil leningradskou blokádu a zná tudíž velmi dobře cenu prvoplánových emocí, které navozují válečné písničky. Své poslání, jak poznamenal, viděl ve vzkříšení historické paměti, kterou současný běh dní řádně vyvětral. Nejdříve se postaral o nové aranžmá všech vybraných skladeb. Partitury, které byly k dispozici, včetně slavných kusů jako Temná je noc a Modrý kapesníček, byly příliš primitivní.

Chceme dojmout diváky, nechal se slyšet dirigent

Další problém byl s operními sólisty. Tři pěvci a dvě pěvkyně se zprvu snažili zpívat válečné písně dobře postavenými operními hlasy, které se spolehlivě míjely s melodiemi skladatelů jako je Veniamin Basner či Bulat Okudžava. „Nechceme dosáhnout toto, aby se třásly stěny sálu; chceme dojmout diváky,“ opakoval dirigent. A pak začal koncert ve vyprodaném sále Minské filharmonie. Diváci jásali i plakali od první písničky, a když přišla řada na skladbu Den vítězství, povstali a zpívali s orchestrem. Sergej Chačaturov končí svou recenzi slovy: „Festival Dny Ruska v Bělorusku přesvědčil o tom, že ze starých příběhů může vyrůst nový život.“