Život a tvorba Alexandra Gelmana v kostce

Alexandr Gelman se narodil v roce 1933 v Bessarabii (dnešní Moldavsko). Sovětský svaz toto území anektoval v roce 1940. Po začátku války německé okupační síly deportovaly židovskou rodinu Gelmanových do ghetta Beršad v Podněstří - Alexandrovi bylo 8 let. Útrapy věznění přežil ze čtrnáctičlenné rodiny jen Alexandr a jeho otec. Později vystudoval námořní školu ve Lvově a jako důstojník sovětského námořnictva sloužil nejprve u černomořské flotily, později na Dálném Východě na Kamčatce. Několik let pak pracoval ve stavebnictví. V roce 1966 se Gelman přestěhoval do Leningradu; pracoval v redakci listu Stavbař a současně studoval scenáristiku. Se svou ženou Táňou Kaleckou napsal scénář ke dvěma úspěšným filmům: Noční směna a Xenie, Fjodorova žena (Lenfilm 1974).

Diváci na konci úlevně plakali

V tomtéž roce vrcholí kariéra dramatika Alexandra Gelmana díky hře, kterou směle nazval Zasedání stranického výboru. V Leningradu ji nastudoval Georgij Tovstonogov ve své Velké činohře, v Moskvě Oleg Jefremov ve MCHATu - oba jmenovaní režiséři byli známí tím, že nevyhovují objednávkám shora a žádný text si nenechají vnutit. Diváci se na představení sociologického dramatu o tom, jak brigáda stavbařů v čele s Potapovem odmítne korumpující odměnu, hrnuli k úžasu všech, kdo posměšně předpovídali, že pokud divadlo vyvěsí ceduli: „Dnes Zasedání stranického výboru“, zmatení diváci se vrátí s nepořízenou domů. Hra, během níž diváci dupali, tleskali po mnoha replikách a na konci úlevně plakali, byla vlastně detektivka plná nečekaných konfliktů a zvratů, s překvapivým koncem. Navíc režisér Sergej Mikaeljan natočil v roce 1975 podle této Gelmanovy hry film Prémie; do hlavních rolí obsadil celou plejádu nejlepších sovětských herců: Oleg Jankovskij hrál tajemníka stranické organizace, Jevgenij Leonov vedoucího brigády Potapova, a tak dále.

Úspěch měly i další Gelmanovy hry: My nížepodepsaní, Sám mezi všemi, aneb Veřejná samota, Lavička (1983). Zatímco v Sovětském svazu patřil Alexandr Gelman v letech začínající perestrojky k nejhranějším autorům, u nás měl smůlu. Pražské Ypsilonce soudruzi, co dělali do kultury, zakázali hrát už nastudovanou Lavičku, a vzpomínám si živě, jak jsme se byli s Janem Schmidem, uměleckým šéfem Ypsilonky, ptát v jakémsi důležitém úřadu, proč jim nechtějí povolit Gelmanovu Veřejnou samotu. Odpověď zněla: Když chcete mermomocí hrát autora od G, vyberte si Gorkého.