Snaha o aktualizaci Sestupu Orfeova nepůsobí v Hradci přesvědčivě

Byť je to téma nadčasové, je třeba si uvědomit, že od doby vzniku hry prošla společnost velmi výraznými změnami. Jak uvádí svou recenzi Jana Soprová, co bylo na sklonku 50. let tabu, už dnes nešokuje.

Hra Sestup Orfeův, jakkoli zde můžeme nalézt paralely s mýty antickými, ale i křesťanskými, je více než ostatní Williamsovy hry pevně spojena s místem a dobou svého vzniku. Byla napsána v roce 1957 a děj je zasazen do dusného maloměstského prostředí amerického Jihu, s tvrdými předsudky nejen vůči jakýmkoli přistěhovalcům, ale i „domácímu" černošskému obyvatelstvu. Rasismus ve své nejhorší, neskrývané formě tu vystupuje do popředí s drastickou naléhavostí. I když se zdá, že i dnes fungují ve společnosti stejné konflikty, bere na sebe rasismus a malost zcela jiné podoby a mimikry. To je patrně jedna z pastí, do níž se inscenátoři chytili.

Scénograf vytvořil kolumbárium

Snaha o aktualizaci nepůsobí přesvědčivě, spíše jako modelový konstrukt. Místo krámku, kde se scházejí místní drbny, a kde živoří po boku svého machistického muže temperamentní italská kráska, jsme konfrontováni s prostorem moderního rozlehlého butiku s posuvnými skleněnými dveřmi v pozadí a s nablýskanými regály sahajícími do nebe, v nichž jsou úhledně vystaveny černé krabice. Z nich jednotlivci postupně vytahují své „kostlivce“, vzpomínky a iluze (pro ilustraci jmenujme alespoň nejvýraznější symbol - krvácející srdce). Scéna Jaromíra Vlčka tak ze všeho nejvíce připomíná jakési kolumbárium vytvořené postmoderním architektem, kde se to hemží postavami, jako vytaženými z panoptika voskových figurín – dvě těhotné sousedky, jejich manželé, kteří s tmavými brýlemi vypadají jako mafiáni či dvě staré panny se stejnými účesy a brýlemi.

Podivně instantní příběhová konstrukce

Fotografie z inscenace Sestup Orfeův hradeckého Klicperova divadla (Kamila Sedlárová, Jakub Tvrdík) |foto: Petr Neubert

V takto nahozeném exposé vypadají i postavy, v originále se bouřící proti zatuchlému stereotypu maloměsta – tedy Karola (Natálie Holíková), Val Xavier (Jakub Tvrdík) i Lady (Kamila Sedlárová) jen jako trochu jiná obměna celkem přijatelné extravagance. Rekvizity jako kytara a bunda z hadí kůže už zdaleka nejsou znamením bouřliváctví a jinakosti, stejně jako explicitní sexuální vyzývavost Karoly. Ani Lady Torrencová se výrazně nevymyká – působí jako nevyrovnaná, neurotická panička, jen trochu elegantnější než ostatní zdejší ženy, a její vztah k mladému pohlednému muži dnes nikomu nezpůsobí šok. Podivně instantní příběhová konstrukce a figurky bez vnitřního obsahu tak ve výsledném dojmu působí hluše a odtažitě. Přitom je jasné, že se režisér i herci poctivě snažili o tématu něco sdělit, a věnovali tomu spoustu energie. Nicméně lehce komiksové ladění, s ostrými střihy, marná snaha evokovat hrozivou hororovitou atmosféru, i symbolické předměty tahané z krabic vyznívají v kontextu dost nesmyslně.

Možná by bylo lepší vyhnout se v tomto případě vnějškové artistnosti a spolehnout se více na sílu psychologického herectví. Prostý příběh lásky s překážkami, vypovídající o vyprahlosti, osamělosti a touze, zahraný čistě realisticky, by měl určitě lepší šanci dotknout se srdcí diváků.