Snaha divadelně uchopit rozporuplného Julia Fučíka byla marná. Přečtěte si recenzi Romana Sikory

Ve Studiu Hrdinů v pražském Veletržním paláci se nedávno pustili do, dalo by se říci, přelomové látky. V hlavním městě proslulém po celé zemi svým pravicovým zaměřením a antikomunismem, překvapivě upřeli pozornost na novináře, uměleckého kritika a komunistu, Julia Fučíka. A kupodivu se mu nijak zvlášť neposmívali a snažili se ho podat v jeho rozpornosti. Pokus se cení. Snaha byla. I když marná.

Každá doba potřebuje nějakého toho sterilního světce

To podstatné se tradičně dozvíme především z programu k inscenaci, z přetištěného rozhovoru historiků Petra Koury a Pavla Janáčka, z něhož, na rozdíl od představení, čiší zevrubné uvažování o daném problému vystavěné na sběru a studiu materiálu. O člověku, který zahynul pro účast v protinacistickém odboji a kterému se bylo posledních dvacet let zvykem posmívat, protože si z něho komunisté vytvořili bezkrevný svatý obrázek mučedníka. Asi takový, jaký se dnes vytváří o Masarykovi či Havlovi. Inu, každá doba potřebuje nějakého toho sterilního světce.

Z jeviště toho o Fučíkovi příliš nezjistíme

I když představení není zdaleka tak mlžnaté, jako byla na této scéně uvedená Černá zrcadla nebo Církev, z jeviště toho o Fučíkovi příliš nezjistíme. Kdo to je schopen rozklíčovat, shledá, že hned v úvodu na Fučíka, v podání hereček Terezy Hofové a Dany Polákové, žoviálně vzpomínají Voskovec s Werichem.

Výřez z plakátu k inscenaci Citový komediant J. Horáka a M. Pěchoučka (Studio Hrdinů) |foto: Studio Hrdinů

Dále je nám předvedeno, že Fučík už na gymnáziu prokázal schopnost pro boj s útlakem, když podnítil odpor proti učitelské zvůli. Máme možnost ho sledovat, jak zachránil půjčené kolo a krvavě, když selhaly brzdy, obětoval svá kolena.

Setkáváme se s ním na údernickém pobytu v Rusku, kde se nijak nezatěžuje tím, že musí všichni neustále pojídat polévku z bodláků, pozorujeme dokonce i nějaké náznaky rodícího se vztahu ke Gustě.

U takové postavy, jakou je Fučík, je téměř nemožné se politice vyhnout

Mohl by to být obraz sympatického člověka nabitého energií a optimistickým sebeklamem, kdyby...

Kdyby měli tvůrci inscenace Jan Horák a Michal Pěchouček alespoň nějakou ucelenější představu, co vlastně chtějí sdělit. Kdyby se už v programu nezaklínali, že se snaží být maximálně apolitičtí a politikum prý ponechávají na divákovi, přičemž je u takové postavy, jakou je Fučík, téměř nemožné se politice vyhnout.

Protože Fučík prostě byl bytostně politickým člověkem. Přistoupit ke ztvárnění jeho osudu se zaříkadlem apolitičnosti je samo o sobě komické. Stejně jako je komické, že slovo „soudruh“, kterým se komunisté už za první republiky běžně oslovovali, opatrně nahradili z němčiny převzatým slovem „kamarád“. Režie s dramaturgií činí z herců zase jen své oběti

Kdyby byli autoři kromě několika téměř náhodně vybraných fragmentů ze života hlavní postavy nabídnout ucelenější pohled na tuto nejednoznačnou osobnost, nemuselo to celé být tak zbytečné. Výběr fragmentů totiž působí nahodile.

z představení Citový komediant |foto: Dominik Gajarský

Doslova trapná je občasná snaha vyrábět humor na základě ironizovaných vyprávění o tom, kterak Julda zachraňoval z hnízda vypadlou jiřičku, nebo o kůzlatech, jež vlastnoručně piplal a jejichž maso už nikdy v životě nebyl ochoten pozřít.

Místo podstatných věcí se zase jen sáhodlouze rozehrávají situace, které často nemají téměř žádnou hodnotu. Ani tematickou, ani estetickou. A kterým se někteří z diváků pro jejich délku prostomyslně uchechtnou.

O nové inscenaci Studia Hrdinů je tak možné konstatovat především to, že režie s dramaturgií činí z mnohem schopnějších herců zase jen své oběti.

Viděli jste představení Citový komediant? Co si o něm myslíte vy? Napište nám na Facebook!