Jakub Hrůša zahájí sezónu orchestru PKF Prague Philharmonie
Zahajovací koncert 2. 10. uvede Písně potulného tovaryše Gustava Mahlera, Polní mše Bohuslava Martinů a také velkou symfonii Pavla Vranického, která má podtitul Charakteristická symfonie pro mír s Republikou francouzskou.
O programu koncertu mluvil s Jakubem Hrůšou Jindřich Bálek.
Jaký je váš přístup k Mahlerovu písňovému cyklu?
Písně potulného tovaryše jsou zvláštním případem, protože hudba v nich obsažená je v mnoha místech první symfonie. Pro dirigenta je to vzpomínka na úkol první symfonie, kterou jsem dělal mnohokrát a kterou mám hrozně rád. V písních jakoby se to intimní vylouplo na povrch. To, co je v symfonii zastřeno velkotonážní strategií, kterou Mahler vyznával – stejně jako intimitu, v písních nacházíme jako extrémně subtilní pojímání emoce. Zejména pro orchestr, zpěvák sám se může do velké míry rozezpívat. Ale orchestr si musí počínat extrémně citlivě a jít po nejmenších detailech. Je to opravdu „komořina“ pro orchestr.
Platí něco podobného i o Polní mši Bohuslava Martinů?
Svým způsobem by se to tak dalo říct, také se jedná o skladbu, kde se shromáždí sice vybraný počet nástrojů, ale těch, které vyloudí velký zvuk – to znamená na prvním místě žesťů s bicími a také klarinetů a pikol. Ale zase vedle fanfárovitých, opravdu militantních poloh je potřeba přinést polohy rozjímavé, meditativní a subtilní. Možná že vyznění Polní mše zejména na těchto věcech stojí víc, než na břesknosti, která je tam samozřejmě také obsažena.
Ve druhé polovině hrajete Vranického symfonii, která má originální programní podtitul. K čemu se tato symfonie váže a čím je tak charakteristická?
Symfonie Charakteristická pro mír s Republikou francouzskou je jednou z mnoha symfonií Pavla Vranického, rodáka z moravské Nové říše, který se záhy odstěhoval do Vídně, kde se pokoušel prosadit jako komponista a jako dirigent. Obojí posléze úspěšně, zejména jako dirigent – byl v podstatě takový Karajan tehdejší doby, jehož služeb využívali všichni nejvěhlasnější skladatelé. Například Beethoven trval na tom, aby Vranický premiéroval jako dirigent jeho první symfonii, a Vranický také poprvé uvedl Haydnovo Stvoření. Byl to opravdu muž na svém místě. Jako skladatel se možná prosadil o něco méně trvale v dějinách hudby, přesto si myslím, že jde o mimořádně originálního komponistu. Rokem narození muž stejné doby jako W. A. Mozart, ale svým myšlením do určité míry experimentující a překlenující Mozartovu dobu k době Beethovenově. Motivace ke složení této symfonie vychází z doby napoleonských válek. Mezi Rakouskem a Francií došlo k míru v Campo-Formio roku 1797, který přinesl Rakušanům velkou úlevu. K této příležitosti Vranický zkomponoval symfonii, která v určitém protikladu k Beethovenově Eroice, se kterou má určité společné rysy, se vrací k těm dřívějším, klidnějším časům. Portrétuje ve smutečním pochodu zemřelého Ludvíka XVI., symbol zemřelé královské moci ve Francii, a charakterizuje hudebně, popisně vojska rakousko-pruské armády s pomocí anglické armády ve skutečné bojové scéně se zvuky kanónů a militantních bubnů. A potom přichází velká oáza klidu, která charakterizuje onen dohodnutý mír. Je to první předzvěst romantických myšlenek, ale nutno říct stále ještě v haydnovsko-mozartovském stylu.
Když se dnes tyto programní skladby hrají, přestože šlo o velké historické události, působí bezděčně jako humor, jako orchestrální komika. Jak dnes tyto skladby hrát?
Myslím si, že by neměly působit úsměvně, ale s určitou lehkostí podle mého soudu ano. A jak je hrát? Asi tak, abychom si nedosazovali emocionální popisnost dnešní doby, kterou známe z blbých filmů, do hudby, která je založena stále ještě na skladatelském řemesle, na noblese, určitém odstupu, nadhledu, v eleganci, která i v těch bojových scénách hudbě dává určitého ducha.
Pro PKF je to zahajovací koncert sezóny – jak pro vás celkově začíná?
Mám za sebou tři krásné týdny, nejprve s filharmonií v Los Angeles, potom jsem byl týden v Amsterodamu, teď v Antverpách. Jeden týden vedle druhého byl extrémně potěšující. Po tomto týdnu se opět rozjedu do světa, mám debut v Montrealu a návrat do Queenland Orchestra. A v životě mám teď jednu velkou novinku, protože jsem dva měsíce čerstvým otcem. To je pro mě extrémně potěšující a dává mému životu nový, krásný impuls.
Nejposlouchanější
-
Anna Beata Háblová: Víry. Románové podobenství o cestě k překonání strachu a ponížení
-
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Idiot. Nadčasový příběh o víře, že dobrota může změnit lidská srdce
-
Winterbergova poslední cesta. Železniční roadstory podle bestselleru Jaroslava Rudiše
-
Zmizela a Strýček z nebe. Šumavské povídky Karla Klostermanna