Monumentální obraz o lásce až za hrob

Dramatizaci románu Josepha Bédiera Tristan a Isolda z pera Janusze Klimszy a zároveň v jeho režii uvádí ostravské Národní divadlo moravskoslezské. Janusz Klimsza svým pojetím slavného příběhu o smrti z lásky a lásce milenců, která trvá i po smrti, nejen že připomíná nádherný bájný příběh, ale otevírá i otázky o smyslu lidského života a o smyslu lásky jako takové. V době, kdy lidské city a vášně se mnohdy točí především kolem peněz a moci, a lidé jakoby zapomínali na vlastní podstatu své existence, je Klimszovo pojetí nadmíru aktuální. V inscenaci ovšem nejde jen o lásku coby nejsilnější a zároveň základní lidský cit, ale také o svár mezi láskou a povinností, o cenu daného slova a věrnost nejen v lásce, ale také ve službě a vztahu k autoritám.

Režisér sám vybral i hudbu k inscenaci a hudební složka patří k podstatným stavebním komponentům velmi poutavé jevištní básně, kterou vytvořil. I když pověst o Tristanovi a Isoldě zůstala lidstvu po pradávných obyvatelích dnešního Skotska, v hudbě se objeví i motivy z Balkánského poloostrova.

Pro rozlehlé jeviště Divadla Jiřího Myrona navrhl scénu k inscenaci David Bazika. Scénograf a režisér pak společné připravili pro diváky sled úchvatných jevištních obrazů plných barevných přírodních scenérií. Bohatě využívají filmové projekce, skrze které je divák vtahován do hloubky času, do mořského příboje či do snových až surrealistických krajin.

Soubor největší ostravské činohry se v této inscenaci představuje divákům téměř beze zbytku. V hlavních rolích vystupuje Igor Orozovič jako Tristan (z důvodu svého odchodu do pražského Národního divadla alternovaný Alešem Bilíkem) a Andrea Mohylová coby Isolda.

Nejbližší přítelkyni Isoldy Brangien hraje Veronika Lazorčáková. Orozovičův Tristan je mužnější a drsnější, Aleš Bilík hraje více na romantickou strunu. Andrea Mohylová ztvárňuje rozporuplnost Isoldiny povahy s důrazem na šlechtickou majestátnost, Veronika Lazorčáková je ve své Brangien více temperamentnější a lidsky přirozenější. Výkony této čtveřice jsou ozdobou představení. Z postav, které mají výraznější role v příběhu, je třeba s pochvalou zmínit ještě krále Marca Františka Strnada a abatyši Isoldu Bělorukou Anny Cónové.

Zajímavou, místy až komickou rovinu našel Jiří Sedláček v epizodní roli poustevníka Orra. Trojici dvorních šlechticů Andretta, Gondoina a Denoalena vytvářejí Jan Fišar, Tomáš Jirman a Vladimír Polák. V jejich podáních jde spíše o věrné vazaly než pletichářské šlechtice.

Ostravská inscenace Tristana a Isloldy zapadá do celku velkých jevištních projektů, které pod vedením nynějšího šéfa činohry Petera Gábora nabízí Národní divadlo moravskoslezské svým divákům na jevišti divadla Jiřího Myrona. Využívá se v nich nejen herecký potenciál činoherního souboru, ale také veškerý technický potenciál, kterým dnes divadelní jevištní, zvuková a světelná technika disponuje. Důležité je ovšem říci, že tvůrcům nejde v prvé řadě o efektní podívanou, ale vše slouží snaze podat zvolenou látku a její hlavní téma co nejsoučasnějším jevištním inscenačním jazykem, do kterého smysluplné, ale ne samoúčelné využívání technických kouzel patří.

Klimszův Tristan a Isloda pak mezi těmito projekty patří k těm, které nabízejí nejen možnost zamyšlení se na základními otázkami lidské existence, ale činí tak způsobem velmi poutavým skrze podívanou, která místy bere dech.

Takové divadlo se prázdného hlediště a diváckého nezájmu nemusí obávat, neboť zároveň uspokojuje většinou i menšinovou, náročnější část publika.