Z Ruska

V Baku skončil 5. mezinárodní festival soudobé hudby, nesoucí jméno Kary Karajeva (tento ázerbájdžánský skladatel a hudební pedagog žil v letech 1918 až 1982). Ruský tisk při hodnocení festivalu uvádí, že tak exkluzivní program by stěží sestavila i ruská metropole.

Festival se zrodil v Baku před čtvrt stoletím: proběhl v letech 1986, 88 a 90, načež nastalo období stagnace a až v roce 2011 z iniciativy syna ázerbájdžánského klasika Faradži Karajeva, moskevského skladatele evropského věhlasu, se po dvacetileté pauze konal čtvrtý festival. Ten letošní, pátý, byl mimořádně úspěšný. Pro zahajovací koncert zvolil Ázerbájdžánský státní symfonický orchestr s dirigentem Raufem Abdullajevem program na počest Kary Karajeva: 9. symfonii jeho učitele Dmitrije Šostakoviče, 2. symfonii jeho žáka Chajjáma Mirzazade, dále Karajevovu skladbu Quasi una sonata (v synově aranžmá, housle Stanislav Malyšev) a oblíbené Respighiho Římské pinie.

Velké pozornosti publika se těšily dva klavírní večery – projekt hudebního vědce Raufa Farchadova a klavíristky Gülšan Annagijevové, nazvané Degenerativní hudba Třetí říše a Neexistující hudba v Sovětském svazu. Zazněl Schönberg, Webern, Karetnikov, Volkonskij a díla dalších spřízněných skladatelů „v kontextu patologické nenávisti Adolfa Hitlera a sovětských generálních tajemníků komunistické strany vůči avantgardnímu umění“.

K vyhledávaným vystoupením patřilo i to, na kterém Alexej Ljubimov hrál skladby Johna Cage, načež s dalším Moskvanem Ivanem Sokolovem provedli minimalistickou Korespondenci; skladba vznikla tak, že skladatelé, kteří žili zprvu v různých městech, a pak i v různých státech, si posílali dopisy s notami.

Další novátorský festivalový formát se jmenoval Koncert varhany plus. Moskevská varhanice Marianna Vysocká si vybrala jednak skladbu In croce od Sofie Gabajdulinové, jednak In Deo speravit cor meum od Edisona Denisova a několik novinek od účastníků festivalu.

Nejočekávanějším hostem byl nizozemský kolektiv Asko/Schönberg z Amsterodamu; jeho bohatý koncertní repertoár sestává ze skladeb od Stravinského a Schönberga až k Sofii Gabajdulinové. Kulminační událost 5. mezinárodního festivalu soudobé hudby v Baku se odehrála poslední den: zazněla Symfonie Itala Luciana Beria z roku 1968, považovaná za manifest hudební postmoderny. Obavy, že ázerbájdžánský orchestr, i když řízený zkušeným Raufem Abdullajevem, nedokáže zvládnout tento úkol, na který si doposud na postsovětské půdě nikdo netroufl, byly liché. Beriova Symfonie (za účasti mladého moskevského kolektivu Questa Musica pod vedením Filippa Čiživského) byla vrcholem festivalu a jednoznačným triumfem, shoduje se ruský tisk.

Moskevský magistrát má mnoho komisí a podkomisí; jedna z nich se zabývá monumentálním uměním v ruské metropoli. Ta ve čtvrtek 16. května zamítla návrh na přestěhování Puškinova pomníku z jeho současného místa v centru Moskvy na protější stranu Tverské ulice, kde toto dílo Alexandra Opekušina, pořízené za peníze z národní sbírky, stálo od 6. června 1880 do roku 1950. Pak se Puškin stěhoval na současné stanoviště, kde byla v roce 1937 v rámci boje proti tzv. náboženskému tmářství zbourána zvonice Strastného monastýru. Iniciátoři stěhování navrhují, aby místo Puškina (uprostřed Puškinova náměstí) magistrát postavil kapli na památku carské dynastie Romanovců. Skupina expertů (kteří mají v dnešním Rusku v podobných případech rozhodující slovo) namítá, že Puškinův pomník je jednak objekt kulturního dědictví federálního významu a kromě toho na současném místě na něj slunce svítí tak nějak lépe než na tom původním.