Vzpomínky německého kunsthistorika Wernera Spiese

Werner Spies znal opravdu každého. Jeho kniha je plná fotografií. Spies s Picassem, s Beckettem, s Duchampem a stále znovu s Maxem Ernstem. To byli přátelé z Paříže, kde prožil celý život. Později se v jeho publikaci objevují snímky Spiese s Beyusem, Rauchem a Richterem, ale i s Handkem, Christem, Willy Brandtem. Některé působí velmi aranžovaně, jakoby Spies nastavil samospoušť fotoaparátu a v poslední vteřině skočil před objektiv. Obdobně působí i velká část jeho vzpomínek – mluví o slavných osobnostech, jejichž přátelství se těšil, ale v popisu se mu ne vždy podaří ustoupit do pozadí. Klasickým příkladem je kapitola věnovaná jeho setkání s Picassem. Nejprve v několika odstavcích podrobně líčí, jak je prakticky nemožné dostat se do jeho blízkosti a jak se to téměř nikomu nepodařilo. A jsme u toho: jaké štěstí Spies měl!

Opravdu měl Werner Spies v životě hodně štěstí. V životě, který začal tak nešťastně v roce 1937 v Rottenburgu. Jak píše ve svých vzpomínkách a opakuje ve frankfurtském Literaturhausu, kde minulý týden svou knihu představil, „film Michaela Hanekeho Bílá stuha je proti mému dětství vesnickou idylou“. Nešťastné dětství bylo jedním z hlavních důvodů, pro který Spies opustil Německo a odešel koncem 50. let do Paříže. Oficiálně byl vyslán rozhlasem, aby pátral po nových nadějných autorech rozhlasových her. První velké slavné seznámení bylo se Samuelem Beckettem. A pak už Spies přibaloval další a další osobnosti na svoji sněhovou kouli známostí, která se stále zvětšovala.

Spies prožil šťastný a úspěšný život, obklopen slavnými přáteli. Byl historikem umění, novinářem, pedagogem, manželem, otcem, dědečkem i ředitelem Centre-Pompidou. A v neposlední řadě – jedním z expertů umění 20. století. Jeho doménou bylo především dílo jeho velkého přítele Maxe Ernsta. Spies Ernstovo dílo nejenom katalogizoval – jedná se o více než šest tisíc prací, ale inicioval také stavbu muzea v jeho rodném městě Brühlu.

Paradoxní je, že to byl právě Max Ernst, kvůli kterému se dožil největšího životního neúspěchu. Spies byl pověřen renomovaným německým galeristou učinit expertýzu nově objevených, doposud neznámých Ernstových prací. Šlo o celkm sedm obrazů a Spies potvrdil pravost všech, aniž doporučil chemickou analýzu. Ve všech sedmi případech se bohužel mýlil, jednalo se o padělky talentovaného malíře Beltracchiho. Pro Spiese, tehdy 70letého, to byla – prakticky na konci jeho velmi úspěšné kariéry – nezacelitelná rána. Dnes, kdy je padělatel Beltracchi již druhým rokem ve vězení a situace se uklidnila, musí Spies – v souvislosti s vydáním vzpomínek – stále znovu odpovídat na dotazy k této události.

Zdá se, že to bylo největší neštěstí v jeho jinak tak šťastném životě.

Werner Spies: Mein Glück. Erinnerungen. Carl Hanser Verlag 2012. 605 stran.