Oslava cikánského bohémského života na pařížské výstavě

Byla oslavou bohémského způsobu života – života zvláštního, fantastického, pohádkového, dobrodružného a neklidného. Není tedy divu, že byl zvláště v době romantismu velmi opěvován a spojován hlavně s životem lidí stále na cestě, tj. s Tsiganes, Zingaro, Gypsy, Gitans, Bohêmiens, Manouches, tedy Cikánů, kteří byli považováni za umělce života.

Obrazy, grafiky, pastely, olejomalby a kresby pestrého, nevázaného a temperamentního životního stylu – předvedla výstava veřejnosti v takovém rozsahu nepochybně poprvé. Přesně v duchu Baudelairových slov: Krásno je vždy bizarní.

Hned v jednom z prvních sálů vítalo návštěvníky výstižné cikánské přísloví: Když nevíš, kam jdeš, vzpomeň si, odkud přicházíš. Cikáni na francouzském území přicházeli zejména v letech 1419 až 1427 a směřovali ponejvíce do jižní Francie, do Marseille a Pyrenejí. Od samého počátku vyvolávali zvědavost, nedůvěru a nevoli zejména ze strany katolické církve. Zato umělci, básníci a malíři je obdivovali a nejeden se rozhodl žít „po cikánsku“, vytloukat klín klínem, třít bídu s nouzí, neuznávat zavedený pořádek.

Madame de Sévigné hovoří o Cikánech jako o Egypťanech, avšak francouzské slovo bohème se překládá jako Čech i jako cikán, bohémien znamená český nebo cikánský. Oba názvy jsou odvozeny od latinského Bohemus, tj. obyvatel Bohemie – Čech, odkud údajně přicházeli do západní Evropy první Cikáni, vykazovali se glejtem českého panovníka, který jim zaručoval bezpečnost.

Obecně lze říci, že ve Francii byli Cikáni přijímáni vlídněji než jinde. Jejich kočování nebylo sice rádo viděno, není konečně dodnes, ale nezakazovalo se. Cikáni se ale také usazovali natrvalo, jenže ani to nebylo vždy jednoduché. Slavný myslitel Diderot o nich ve své Encyklopedii píše: Jsou to, čemu říkáme v a g a b u n d i, jejich práce je dobrodružství a hádání z ruky. Jejich talent je zpěv, tanec a krádeže. Velká francouzská revoluce otřásla celou společností, zvláště pak následná rychlá industrializace narušila původní vztahy, což neblaze postihlo i cikánskou komunitu, tradiční solidarita se postupně vytrácela, zbídačení se prohloubilo.

Výstava připomněla dílo německého expresionisty Otta Müllera, který s Cikány prožil valnou část svého života, jak o tom svědčí i jeho obraz „Cikánská rodina se svým povozem“. Kočovný život měl patrně připomenout obraz ochozených „Bot“ Vincenta van Gogha, stejně jako jeho olej „Povozy, cikánský tábor nedaleko Arles“, svědčící o životě spíše bědném. Na expozici byla k vidění i perokresba Léonarda de Vinciho s názvem „Muž oklamaný Cikány“, pět groteskních mužských hlav ve vzrušené debatě, dílo patrně z roku 1493.

V dalším sále byl vystaven obraz Franze Halse „La Bohémienne“, Cikánka, spontánní smějící se cikánka v pestrém oblečení, zastoupen byl i Camille Corot a jeho „Cikánka s tamburínou“, stejně tak i dílo Gustava Courbeta „Cikáni s dětmi“, přibližně z roku 1853, vystavena byla i jeho nejznámější olej „Dobrý den, pane Courbete“.

Dílo Pierra-Augusta Renoira reprezentoval obraz „Léto-Cikánka“, portrét půvabné dívenky se zamyšleným výrazem. Návštěvníci obdivovali i tvorbu pařížského malíře holandského původu Keese van Dongena, který se hlásil k fauvismu, jeho olej z roku 1911 s názvem „Cikánka“ upoutávala pozornost svou pronikavou barevnou kompozicí.

Celou expozici doprovázela hudba Giocoma Pucciniho z jeho slavné Bohémy; v posledním patře se výstavní sály proměnily v dobové malířské ateliéry a pařížské kabarety, které měly navodit pocit bohémského rozmarného života, jenž se stal mýtem. V těchto prostorách byl vystaven akvarel Pabla Picassa „Absint“ z roku 1902, o kousek dále byl obraz Edgara Degase „V kavárně“, také jako „Absint“ někdy uváděný.

Obsáhlá výpravná expozice však trpěla mnohými nedostatky – roztříštěností a chaosem. Jaký vztah měl Degasův obraz „Absint“ ke svaté rodině na obraze „Útěk do Egypta“, nebylo věru zřejmé, stejně tak „Boty“ van Gogha nijak nesouvisely s Courbetovým dílem „Dobrý den, pane Courbete“.

Jistě by nebylo ke škodě věci, kdyby expozice uvedla více informací o některých zvycích, kostýmech, vzájemných vztazích, např. na obraze „Portrét tanečnice“, jehož autorství je připisováno madame Lebrunové, vidíme tzv. la bohême galante, dívku v hedvábné toaletě, s účesem à la Marie Antoinetta, působící zcela nezvykle v tomto kontextu. Proč a z jakého důvodu byl ten obraz vystaven, zůstalo utajeno.

Výstava neuvedla chronologické údaje o příchodu Cikánů do západní Evropy ani údaje o jejich původu. A bohužel se expozice ani v nejmenším nezmínila o tragickém osudu evropských Cikánů za druhé světové války. Zdá se, že velké úsilí a prostředky byly poněkud promarněny a úsloví, že méně může být i více, platilo přesně o výstavě Bohème v Grand Palais, nedaleko Champs-Elysées. Škoda.