Speed – hledání ztraceného času

Málokdo z nás je tak vyspělý a „uvědomnělý“, aby využil získaný čas k odpočinku, aby vystoupil z rozjetého vlaku a začal znovu, jinde, pomalu a uvolněně. To mohou udělat jen někteří, kteří se v předešlém úseku života extrémně honili, extrémně dobře vydělali a teď si mohou dovolit extrémně experimentovat – například otevřít ekologickou restauraci v idylické přírodě...

Nový film hledá příčiny a ptá se vědců, psychologů a expertů z oblasti hospodářství. Režisér Florian Opitz se nám snaží názorně až polopaticky vysvětlit, že se nejedná pouze o rozumné hospodaření s časem, ale o zásadní otázku naší smysluplné existence zde na zemi a o možnosti rozhodovat o svém životě samostatně a oproštěně od vnějších vlivů. Lehce řečeno, ale v podstatě neproveditelné.

Režisér se pokusil podat objektivní pohled z různých rovin a úhlů. Navštívil seminář časového managementu, filmoval v Londýně v centrále tiskové agentury Reuters, v které se k našemu zděšení dozvídáme, že při přenosu zpráv se jedná o mikrosekundy – v těchto časových úsecích se také pracuje na burze, vše je práce computerů a probíhá automaticky. Vývoj techniky přináší nepřetržitou dosažitelnost – novinek, zboží, ale především nás samých a jen málokteří jsou schopni vypnout počítače, vypnout mobily a nedívat se každých pět minut na hodinky.

Při hledání alternativ navštívil Opitz bývalého bankéře, který ve šnečím tempu škrábe brambory pro svou restauraci v roubené ekologické boudě v Alpách, představuje nám rodinu švýcarských sedláků a selka, která právě na louce podojila krávy, nám sdělí do kamery „Computery můžes jíst jak dlouho chceš, ale nenasytí tě“. Navštívíme také jižní Ameriku a sledujeme režiséra v rozhovoru s multimilionářem Douglasem Tompkinsem, který skupuje stovky hektarů země, aby půdu zachránil před ekologickými katastrofami. Pak cestujeme do Butanu, kde je v ústavě zakotveno „právo na štěstí“ – krásná myšlenka, ale je nabíledni, že u nás v Evropě nerealizovatelná.

Film je proložen komentářem sociologa Geißlera, zabývajícího se výzkumem fenoménu čas. „Nemáme málo času,“ říká vědec, „ale máme hodně práce, respektive myslíme si, že máme hodně práce.“

Florian Opitz to myslel dobře, ale: příklady, které vybral, jsou místy nesnesitelně plakátové a jeho pohled je poněkud povrchní. To nám mohlo být ovšem jasné už na začátku filmu, kdy Opitz – novopečený otec – jednou rukou telefonuje a druhou obléká svého malého syna a přitom říká: „Jakmile se mi podaří na mém seznamu odškrtnout jednu položku, přibydou na jeho konci dvě další.“ A dobře nám tak, naložili jsme ne zcela uváženě s dvěma hodinami našeho vzácného času.

Speed. Auf der Suche nach der verlorenen Zeit. Dokumentární film. Německo 2012. Scénář a režie Florian Opitz. 120 minut.