Hamlet v podání Alexandrinského divadla

Pod vedením režiséra Valerije Fokina uvedlo postmoderní inscenaci Shakespearova Hamleta. Před páteční premiérou si s režisérem Fokinem povídala Anna Hašková. Řeč byla o Hamletovi, i o Alexandrinském divadle.

Představení Hamlet, v jehož titulní roli se českému publiku představil Dmitrij Lysenko, je podle režiséra Fokina slibným začátkem spolupráce Národního a Alexandrinského divadla. Na jaře příštího roku do Petrohradu vyrazí český soubor.

Rozhovor s Valerijem Fokinem

Můžeme Vás požádat o stručnou biografii? Víme, že jste laureátem Ceny Vsevoloda Mejercholda a K. S. Stanislavského…

Narodil jsem se v roce 1946 v Moskvě. Po absolvování základní školy jsem nějakou dobu studoval malířství a pak jsem byl přijat do Ščukinova učiliště při Vachtangovově divadle. Bylo mi 19 let a existovalo mínění, že příští režisér by měl nejdřív poznat život, a proto brali na katedru režie starší adepty. Mě ale v těch 19 letech vzali. Po dokončení studia jsem působil 16 let v Sovremenniku, pak jsem zastával funkci uměleckého šéfa v Divadle Jermolovové a nakonec jsem se stal uměleckým šéfem Puškinova divadla v Petrohradě. Tady pracuji už jedenáct let. Jaké místo zaujímá Vaše divadlo v kontextu současných ruských divadel?

Puškinovo divadlo je nejstarší národní divadlo v Rusku a nám se podařilo vypracovat takový program, že v současné době je naše divadlo populární a nemůžeme si stěžovat na návštěvnost. Podařilo se nám povznést toto divadlo na evropskou úroveň. Vytyčili jsme si program nově pojatých klasických tradic a výsledkem je, že jsme získali mladé diváky. Samozřejmě, některým divákům se toto naše pojetí zamlouvá, jiným ne, ale to je normální. Domnívám se, že když v hledišti sedí dvacetiletí, je to úspěch. Víte, divadlo je záludná věc, kdykoliv máte pocit, že všecko jde normálně, je to nebezpečné – proto je mnohem důležitější zaměřovat se na nedostatky. A protože nedostatků v tak velkém divadle, jako je naše, je mnoho, máme práce nad hlavu.

O Alexandrijském divadle se říká, že do značné míry udává takt dalším kulturním institucím v Rusku. Bral jste to v potaz i při inscenování Hamleta, chcete ostatní tak trochu „vést“?

To je velice složitá a rafinovaná otázka. Můj přístup je čistě individuální. Že by někdo chtěl napodobit naše pojetí? V našem divadelním světě je mnoho takových, kteří chtějí všechno inscenovat po svém. Opakuji, tohle je velmi zapeklitá otázka a já zdůrazňuji individuální přístup každého tvůrce.

Dáváte přednost klasice. Jak je u vás zastoupena současná dramatika?

Náš program zní: Nový život klasiky. Je přirozené, že takové divadlo, jako je naše, musí obsahovat klasický repertoár – myslím tím ruskou i zahraniční klasiku, ale záleží na tom, jak ji vyložíte. Samozřejmě existuje nebezpečí, že to přeženete, a tím klasické dílo zničíte. U nás v Rusku se bohužel vyskytují takové „avantgardní“ inscenace. My v současné době zahajujeme nový program, kde bude větší procento současných her a inscenací. Doba si to žádá – vyžaduje to od divadla větší pozornost k sociálním a politickým problémům. U nás v Rusku je situace proměnlivá – ostatně to není jen u nás, ale v celém světě.

Jak hodnotíte současnou ruskou dramatiku?

U nás máme zajímavé dramatiky mladší i starší generace.Například Vyrypajev – to už je vlastně skoro klasik, třebaže je mladý – už dlouho žije v Polsku. Sigarev – ten se v poslední době zabývá i režií, dále Pljaško, bratři Durňakové, – ano, máme zajímavé autory, které stojí za to inscenovat.

Čeští diváci zaznamenali vaší inscenaci Kafkovy Proměny a to před deseti lety na festivalu v Plzni. Poslední léta jste se ale věnoval ruské klasice. Proč padla tentokrát volba na Shakespeara? Je v tom například potřeba trochu se „osvěžit“ autorem, který vychází z jiné doby i socio-kulturního prostředí?

Ne, podle mého názoru se k Shakespearovi můžeme vracet vždycky, protože je vždycky aktuální. Po každé v něm můžeme nalézt věčné téma – zápas oficióznosti, moci a toho, o čem bychom mohli říci, že se skrývá v zadním vchodu. Tvář a její rub - tento zápas probíhá v každém jednotlivci. Dřívější Hamlet byl romantický, chodil v černém trikotu, filozofoval- ale náš dnešní Hamlet je mladičký, emocionální, dokonce zuřivý - ví, že padl do pasti, že prohrál a že to znamená smrt. Byl bych rád, kdyby nastala taková doba, kdy by se znovu objevil Hamlet romantický, filozofující, uvažující o věčných otázkách života a smrti, ale dnešní doba, dnešní svět tomu neodpovídá. Kdybych dnes inscenoval takového Hamleta, jsem si jist, že by mladý člověk na takovou inscenaci nepřišel. A já jsem se snažil, aby naše inscenace byla určena dnešním mladým lidem.

Tak vlastně navazujete na inscenaci Hamleta v Divadle na Tagance v 70. letech minulého století…

Ano, tehdejší inscenace Hamleta v Divadle na Tagance také byla aktuální, Vysockij představoval Hamleta, který protestoval proti diktatuře- dnešní doba je jiná, diktatura jako by neexistovala – ano jako by… ale to je subtilní otázka.

Jaké jsou zdroje Vašeho režijního mistrovství?

To je otázka, jestli jde v mém případě o režijní mistrovství… ale pokud jde o moje učitele-režiséry, mým hlavním učitelem se stal člověk, kterého jsem nikdy v životě neviděl… Vsevolod Mejerchold. Pečlivě, po řadu let jsem prostudoval různé materiály, snažil jsem se o jeho popularizaci, před dvaceti lety jsem se stal ředitelem Divadelně – kulturního centra Vsevoloda Mejercholda. Díky jeho vnučce, která mi dovolila prostudovat jeho archiv, jsem mohl probírat jeho režijní knihy, poznámky, korespondenci. Mejerchold je moje modla. Později jsem se seznámil s prací Grotowského, dokonce jsem v 70. letech pracoval v Polsku.Ovlivnili mě i naši režiséři, například Anatolij Efros – a vůbec nejrůznější inscenace našich i zahraničních režisérů, zážitky ze zahraničních zájezdů, různá setkání,příroda, prostě život nás ovlivňuje. Také filmy, literatura, vlastní útrapy, chyby – to všecko má vliv. Film má například velký vliv na růst režiséra. Těžko říct, co mě ovlivnilo a co ne.

O vaší inscenaci Hamleta se říká, že je poměrně dost odvážná v narážkách na (nejen) ruský politický systém. Od premiéry oběhly už dva roky, zaznamenal jste za tu dobu reakce, které by tuto stránku představení nějak významně reflektovaly?

Zápas s mocí vždycky působí prvoplánově. Já jsem ale nechtěl vytvořit přímočaré politické představení. Ve své době bylo vlastně drama Hamlet publicistické. Diváci v Shakespearově době stáli dvě hodiny v parteru, probíhala improvizace, herci rozmlouvali s diváky. Později se objevily překlady, některé skvělé, nejrůznější výklady atd. Já jsem se chtěl vrátit k tomu původnímu Hamletovi. Naše představení trvá hodinu čtyřicet. A vidíte, dosud nebylo vyřazeno z repertoáru. Přijeli jsme s ním i k vám. Reakce na naši inscenaci jsou nejednoznačné, ale mladí diváci ji „berou.“

Máte u vás studio mladých herců? Jak pečujete o jejich růst?

Přijali jsme do našeho divadla skupinu mladých herců a na jaře chceme otevřít novou scénu. Bude to divadlo i škola.Chceme pořádat festivaly. I vaše Národní divadlo k nám přijede. V naší škole se chceme věnovat profesi režiséra, novým technologiím a profesi dramaturga – ta v posledních letech skoro zmizela. Herce tam vychovávat nebudeme. Ty budeme nabírat z petrohradského Divadelního institutu. V jednom z rozhovorů jste se zmínil, že hostování Puškinova divadla v Praze by mohl být začátek intenzivnější spolupráce s Národním divadlem. Je už nějaká konkrétnější představa jak bude spolupráce vypadat?

Naše spoluprácezačala naším zájezdem k vám a bude pokračovat zájezdem Národního divadla na jaře příštího roku k nám. Přiveze k nám inscenaci Nory. A postupně se doufám naše spolupráce zintenzivní, budou se pořádat mistrovské kurzy, výměny mladých herců a podobně. Taková spolupráce, kterou máme například s polským Národním divadlem z Varšavy a s dalšími. Naše plány ovšem jsou odvislé od financí. Nás financuje stát, město ne. Pouze stát – jsme státní divadlo. Ale není to tak slavné.