Tajná zpráva z planety matek

Dá se říci třeba něco více k formální konstrukci hry?Jak už v lehkém náznaku zaznělo, nejde o tradiční ale o postdramatický divadelní text, v němž nevystupují jednotlivé dramatické postavy, ale v tomto případě celý chór bezejmenných matek. Tento stohlavý dav zastupuje sedm hereček tří generací. Nejde tady také o nějaký smyšlený či konkrétní příběh, i když autorka ve svém textu recyklovala vedle odborné literatury také zkušenosti známých a přátel s mateřstvím, ale také svoje speciální dotazníky, divák pozná úlomky z jistých reklam útočících na mladé maminky nebo třeba slavnou Seifertovu báseň. Publicistický rozměr večer na chvíli dostane, kdy sama autorka vstoupí na jeviště, aby dedikovala inscenaci porodní asistentce Ivaně Königsmarkové. Ta byla odsouzena za komplikovaný domácí porod a následnou smrt dítěte. Jak byste tedy výsledek charakterizoval?Tato svérázná divadelní úvaha je ponejvíce jakýmsi – místy i roztřepeným – hudebním pásmem. Vedle textů nejrůznější kvality v něm totiž velkou úlohu hrají autorské písně na hudbu Maria Buzziho. Tyto často až punkersky neučesané, nebo naopak soulově jímavé songy mají opravdu potenciál, publikum na ně živě reaguje. Herečky k nim obstarávají samy hudební doprovod. Písničky jsou mnohdy vydařenější než samo dění na jevišti. Autorka Anna Saavedra se tedy rozhodla zjistit „vše, co jste kdy chtěli vědět o mateřství, ale báli jste se zeptat“. Co s jejím pohledem udělal režisér představení a umělecký šéf HaDivadla Marián Amsler?Amsler vytvořil i scénu a kostýmy. Centrální kulisu tvoří jednoduchý prostor obehnaný třásněmi, jakési pomyslné ghetto či pódium, kde jsou toliko dva klavíry a jedna lavička. Tady se někdy s humorem jindy zase až trochu lacině přeťáplou lyrikou hovoří o rodičkách a jejich svaté válce vedoucí k sebeprosazení se a uznání ve společnosti, ale také o jejich privátní emancipaci. Amsler místy akce rozehrává i mimo centrální výpravu, snaží se o jakýsi pohybový kabaret, v němž samozřejmě pro mužskou část publika hraje také éros mladých hereček, postrojených jednotně do černožlutých rób a ostře rudých punčošek. Ve druhé půli večera se aktérky naráz v kostýmu i životních zkušenostech možná až v banálním gestu na čas promění v ony známé šmudly a slepice ve vytahaných nevzhledných teplákových soupravách.

Mluvili jsme o astronautovi, který mezi tyto matky zavítá. Jakou roli tady hrají tedy muži, nebo jde o výhradně ženské divadlo?Na jevišti jsou přítomni dva muži. První z nich je přítomný v chóru a zastupuje u nás stále ještě ojedinělý institut otce na mateřské dovolené nebo jak se mu tady říká „mámy ve slipech“. I přes jeden větší výstup tady tato figura nenajde větší uplatnění. Ještě hůř je na tom postava astronauta, který mezi laktací a porody zkoušené ženy dorazí na historické motorce v mačo motorkářském oblečku. Sama režie o tuto postavu jakoby nakonec zakopává a herec Martin Siničák se vlastně na jeviště vkrádá jen proto, aby své kolegyně doprovodil při hudebních výstupech na kytaru. A protože jsou matky v závěru znovu v říji, tak je všechny oplodní a prostě odletí.

Novinka HaDivadla bude tedy zřejmě přitažlivá zejména pro mladé maminky?Myslím, že na své si přijde zejména každý, kdo má doma malé dítě nebo jeho výchovu za sebou. Určitě jde v případě Tajné zprávy z planety matek o nekonvenční divadelní přístup k látce, který se ovšem od HaDivadla také očekává. Vzniklo devadesátiminutové pásmo, které je místy textově i myšlenkově překombinované a nevyrovnané. Inscenátoři prý chtěli pravdivě zmapovat současný fenomén mateřství v rovině osobní, sociální, kulturní, prý také spirituální, mytologické i environmentální. Už z tohoto výčtu je jasné, že jde trochu o divadelní guláš. Nicméně bude spravedlivé jedním dechem dodat, že jde o formálně netradiční a povětšinou zábavné a vděčné divadlo.