České krátké filmy v Barceloně

Když se podíváte na program canneského festivalu z českého pohledu, nelze si nevšimnout jednoho paradoxu. Pamětníci si ani nepamatují, kdy byl český celovečerní film v hlavní soutěži. Loni byla naše tvorba přítomná alespoň na slavnostním zakončení díky uvedení snímku Milovaní Christopha Honorého natáčeného s minoritní koprodukční účastí české strany.

Naproti tomu už docela pravidelně se na Azurovém pobřeží hrají krátké studentské filmy, letos například i animovaný autorský snímek Michaely Pavlátové Tramvaj. A to naše republika snímky krátkých forem nějak systematicky nepodporuje. Co více, v našem uvažování je krátká metráž doménou studentské tvorby či několika bláznů, kteří si vedle reklamní nádeničiny občas natočí nějaký drobný animovaný snímek.

Ve skutečnosti se v Evropě probudilo celé hnutí kinematografie krátkých forem, o čemž nakonec svědčí i festival typu Mecalu, odehrávající se na jaře v Barceloně. Podporují jej místní politici, sjíždějí se za ním umělci. Jeho program nabízí dokumentární aktuality, témata, ale i experimenty, osobní výpovědi či snímky soutěžící o nákup některé z osvícených televizí. V Barceloně si uvědomujete, že scéna krátké metráže nabízí mnohem větší pestrost než současná celovečerní tvorba. A hlavně najdete tam opravdu osobní, odvážné a svobodné filmy.

Jedním z témat byla i pocta nové generaci české animace, která se představila prostřednictvím grotesek absolventa UMPRUM Jaromíra Plachého či animované malby na skle Lucie Sunkové. Festival uvedl i starší loutkový film Akrobat Tomáše Luňáka, který v Barceloně kdysi pobýval na studijní stáži. Program doplňoval výběr posledních filmů ze školní produkce. Člověk se ale nemohl ubránit lítosti, jaká je škoda, že se u nás podobné tituly nehrají v televizi, nedistribuují před hlavním programem v kině či třeba... nepouštějí například pacientům v čekárně u doktora.

Krátká metráž se ocitá v roli jakési ctnosti z nouze, která ovládá naši kulturní scénu. Krátké filmy se točí v podstatě jenom na školách, protože na ni jinak nejsou peníze. Na druhou stranu se venku nejvíce pouštějí a propagují právě naše krátké filmy, protože jsou nejlevnější. Stačí je jenom nahrát na DVD a domluvit se spolu se školami na právech, která skoro nic nestojí. Asi by nás překvapilo, kdybychom si spočítali, na kolika festivalech v zahraničí byl loni zařazen blok našich krátkých filmů. Je to úspěch, který chutná trpce. Svědčí o tom, jak na nic nejsou peníze. Jak jsme rádi, že se alespoň něco dělá. Taková kultura však není kulturou svobody a rozvoje, ale bídy.