Román Impérium vyvolal rozruch na německé kritické scéně

Vše začalo kritikou redaktora týdeníku Der Spiegel Georga Dieze. Knihkupci ještě vybalovali nový román Christiana Krachta Imperium prakticky současně s čerstvým číslem Spiegelu. Nikdo nebo skoro nikdo ještě Krachtovu knihu nečetl. Diez v rámci recenze nastínil podezření: autor Imperia sympatizuje a koketuje s extrémně pravičáckými politickými skupinami. Své teze opřel nejen o Krachtovu knižní novinku, ale i o jeho dřívější romány a také o emailovou korespondenci Krachta s Davidem Woodardem, která byla zveřejněná loni. Diez se pohyboval okolo horké kaše a popsal své pocity při čtení Krachtovy knihy jako „stísněnost“ a Krachta samého téměř poeticky jako „vrátného u dveří nacismu“. Diez rozpoutal vlnu protikritik a polemik, každé noviny měly potřebu dát k dispozici své stránky pro- a kontraargumetům spisovatelů, literárních kritiků i politiků.

Je jasné, že nejpozději teď chtěli Imperium číst všichni. A jak reagoval sám autor? Nijak. Prostě se k tomu všemu nevyjadřoval. V té době měl autorská čtení na Lipském knižním veletrhu. Přišel, přečetl a odešel. O čem tedy vlastně kniha jedná a jsou náznaky a podezření kritiků oprávněné? Knihu jsem přečetla, shlédla jediné interview, které Christian Kracht před několika dny poskytl a poslechla si autorské čtení ve frankfurtském Literaturhausu. Moje odpověď zní: ne a nikoliv, kritika je neoprávněná. A teď vám konečně prozradím, o čem kniha jedná.

Kracht vypráví ve svém dalo by se říci dobrodružném románu o životě norimberčana Augusta Engelhardta, který na počátku 20. století koupil za zděděné peníze ostrov v tehdejší německé kolonii Papui-Nové Guinei. Tam založil nudistickou sektu, jejímž programem bylo živit se pouze kokosovými ořechy a oddávat se slunečním koupelím. K jeho velkému zklamání a přes opakované reklamní dopisy, které rozesílal po celém světě, neměl mnoho následovníků. Jeho okolí ho považovalo za blázna a pouze domorodci byli ochotni mu naslouchat a to také jen tak dlouho, než mu došly finanční prostředky.

Autor volně vypráví příběh tohoto německého naivního romantika, příběh, který se skutečně udál. Dobrodružný příběh, která začíná velmi slibně, plavbou na lodi za vytouženým cílem. Pokračuje na ostrově Kabakon, kde Engelhardt zpracovává s domorodci kokosové ořechy na olej, který posílá na pevninu, tu ale lahvičky s olejem nikdy neopustí, nenajdou se odběratelé a kupci. Náš hrdina je živoucím důkazem toho, že nejen kokosovými ořechy živ je člověk: je stále hubenější a nemocnější a – v důsledku upadajícího obchodu – chudší. Příběh končí vypuknutím 1. světové války a pro mnohé zúčastněné tragicky. Hlavní hrdina přežívá vlastně náhodou v naprostém pomatení smyslů.

Christian Kracht má měkký, kulatý a hladivý hlas, který je jako stvořený pro čtení pohádek a tedy také vlastního románu, který je vlastně pohádkou se špatným koncem. Dokonce i dlouhé věty, ozdobené mnoha adjektivy – němečtí kritici je přirovnávají ke stylu Thomase Manna – znějí v jeho podání přirozeně a logicky. Engelhardt byl defakto extrémním předchůdcem hnutí zelených, veganů, nudistů a dalších extrémistů, kteří byli v jeho době, tedy počátkem minulého století, považování za odpadlíky.

Christian Kracht: Imperium. 2012. Nakladatelství Kiepenheuer & Witsch, 243 stran