Jurij Norštejn vzpomínal na Kihačiro Kawamota v Paříži

Nechal si říkat Čiro. Dovedl si v sobě udržet cosi dětského, co dělá z člověka velkého umělce. Takovými slovy uvedl vzpomínku na předloni zesnulého Kihačiro Kawamota ruský filmař Jurij Norštejn.

Znali se, byli si blízcí, byť stěží ovládali jazyk toho druhého. Ale namísto slov spolu komunikovali obrazy. Na svých cestách po Japonsku či Rusku si navzájem malovali, případně si ukazovali zajímavé výjevy z vlaku za oknem.

Z Norštejnovy snové imaginace Pohádky pohádek či z jeho existenciální bajky Ježek v mlze k nám promlouvá tak trochu starý svět, který jsme už ztratili. Stejně tak Kawamotova trilogie vášní s jeho snímky Démon, Palác Dôjôji či Dům ohně představují výsostné umění starobylé loutky, která ještě nemrká moderně očima, ani nepohybuje rty. Připomenou se nám historky o japonském filmaři, jemuž se podařilo získat po válce pas, aby vycestoval z obsazeného Japonska do Československa. V tehdy tmavé zimní Praze se chodil učit k mistrovi Jiřímu Trnkovi, že i loutkám lze vtisknout život, aby mohl vyprávět vypjatá dramata o démonech, vnitřních vášních a nerovném souboji člověka se smrtí.

V jeho loutkových filmech se odráží vliv divadla kabuki, divadla no nebo tradičních loutek bunraku. Život básníka je zase kreslenou sociální baladou promlouvající dnes možná ještě naléhavěji než před lety. Nakonec byl na Foru des Images uveden Kawamotův poslední snímek Kniha mrtvého, který byl promítán v roce 2005 i v rámci karlovarské retrospektivy tohoto umělce.

Jeho adaptace starodávného duchovního textu nás vrací do osmého století našeho letopočtu, v němž se odehrává podobenství o krásné dívce Iracume. Ta je svědkem popravy, jíž vrcholí boj o moc u dvora. Je tím posledním, co odsouzený šlechtic spatří, než vzápětí přijde o hlavu. Jeho duch začne pronásledovat útlocitnou ženu, která se před ním dovede uchránit pomocí opisování staré sútry, stejně jako tkaní koberce s posvátným obrazem. Její úsilí je zároveň podobenstvím o umělci, který se snaží tvorbou odčinit spáchané násilí.

Norštejn uvedl v Paříži dvacetiminutovou ukázku ze své adaptace Gogolova Pláště, z níž prosvítá příběh o osamělém člověku, bloumajícím po ulicích nehostinného města. Zavírá se doma a o samotě pojídá horké brambory. Ruský umělec to natáčí už přes třicet let na svém animačním stroji s řadou plánů dosahujících mámivé hloubky ostrosti. Je to samo o sobě obdivuhodné, stejně jako dnes už málem nepředstavitelné. Jako by jeho samotný osud byl podobenstvím o umělci vykupujícím svou trpělivostí a nezdolností naši zkomercializovanou současnost.