Je nemožné je chytit, mají zázračnou a kouzelnou moc, schopnost navštívit každého z nás. Sny…
Festival Pražské křižovatky uvede 5. října na Nové scéně Národního divadla Praha přestavení s názvem Sny o zapomenutých cestách v podání ukrajinského souboru DAKH.
O emocionální historii Ukrajiny vypráví soubor ukrajinského divadla DAKH z Kyjeva od 90. let 20. století. Je označováno za centrum avantgardního divadla. Jeho poetika vychází z domácí hudební tradice tvořící neoddělitelnou součást jednotlivých scénických projektů tohoto souboru. Zakladatelem a vůdčí osobností DAKH je od roku 1994 producent, režisér a herec Vladislav Trojickij. Jeho cílem bylo vybudovat v DAKH platformu pro svobodný rozvoj umění: „Řekněme, že v těch 90. letech se teprve začala utvářet skutečná tvář uměleckého centra DAKH.
Scházeli se v něm literáti, divadelníci, výtvarníci a v neposlední řadě hudebníci. Byla to v podstatě taková otevřená umělecká scéna. Postupem času jsem se jako zakladatel a umělecký vedoucí této scény více soustředil na divadlo. Chtěl jsem, aby se herci v DAKH rozvíjeli, proto jsem zval divadelníky a divadelní pedagogy z celého světa, aby i naši umělci měli nějakou mezinárodní profesní zkušenost. Výsledkem je to, že herci v DAKH rozumí různým divadelním postupům.“
Vladislav Trojickij chtěl vytvořit místo, kde by se zvláště divadelníci mohli oddávat uměleckým experimentům Jeho tvůrčí ambice dodnes směřují k vytváření komplexní scénické formy. Cesta k takovému tvaru vede přes spolupráci s takzvanými univerzálními herci, kteří jsou schopni nejen interpretovat, ale také spolutvořit, analyzovat téma, prožít ho a zároveň zůstat přirozenými: „Herci a vůbec umělci, kteří se kolem DAKH pohybují, musí být svým způsobem univerzální ve svých přístupech a především dovednostech. Herci nejen že hrají, ale také mají na starosti produkci, logistiku, technické zajištění, světelný designe a další úkoly. Všichni dělají všechno, a tím pádem divadlem DAKH doslova žijí.“
Cesta k osobitosti umělecké práce v DAKH vede přes zájem Vladislava Torjického o ukrajinskou kulturu a především hudbu. V divadle jsem se vrátil k tomu, co bylo a je pro Ukrajinu charakteristické, a to je její hudební tradice. Kapela, která se v rámci DAKH v roce 2004 utvořila, se jmenuje DakhaBrakha, což v češtině znamená dávat a brát. Svůj hudební styl pojmenovává jako ethno-chaos: „Základ hudebního stylu kapely DakhaBrakha je v ukrajinských lidových písních. Ty jsou ale čtveřicí hudebníků přetvářeny s pomocí dalších hudebních motivů a principů, které vychází z hudební tradice například zemí Asie nebo Afriky. Tři zpěvačky, které v DakhaBrakha vystupují, jezdily po Ukrajině od svých sedmi let a učily se zpívat lidové písně. Když do tradičních polyfonních písní z Ukrajiny přidaly něco z japonské hudební tradice, nebo třeba z bulharské, a okořenily to jazzovými prvky, tak se minimalistická hudba rázem změnila v hudbu současnou. Jejich hudba má hloubku národních písní v rytmu, který jsou inspirovány uměleckým osvobozením.“ Se stejnou energií přistupuje DakhaBrakha i k hudbě v inscenaci Sny o zapomenutých cestách. Je to inscenace o snech, které se neuskutečnily. Postavy v tomto představení odcházejí do války. Inscenací se proplétají motivy cest, lásky i smrti.
Nejposlouchanější
-
Anna Beata Háblová: Víry. Románové podobenství o cestě k překonání strachu a ponížení
-
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Idiot. Nadčasový příběh o víře, že dobrota může změnit lidská srdce
-
Winterbergova poslední cesta. Železniční roadstory podle bestselleru Jaroslava Rudiše
-
Zmizela a Strýček z nebe. Šumavské povídky Karla Klostermanna




