Výstava finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého

Daniela Baráčková, jediná žena mezi finalisty, vystavuje instalaci složenou z obrazů a především videí, v nichž sama hraje. Aleš Čermák se prezentuje moderní technickou instalací s divadelními a literárními prvky doplněnou tištěným scénářem. Dominik Lang je autorem originální instalace, při jejíž tvorbě nepoužil žádný materiál, ale naopak jej ubíral z výstavní paneláže. Další instalace – tentokrát složená z videa, hudebních skladeb a černobílých kreseb partitur – je dílem Václava Magida. Richard Nikl se představuje sérií trojrozměrných obrazů a soch, jíž „zaviroval“ celou výstavu, a zbořil tak systém striktně oddělených autorských prezentací.

„Upřímně si vážím nasazení, s jakým finalisté tohoto ročníku do ceny jdou. Každý jiným způsobem, ale všichni velmi přesvědčivě. S takovou energií se dobře pracuje a z výstavy je to znát,“ říká kurátorka Lenka Lindaurová ze Společnosti Jindřicha Chalupeckého. A dodává: „Pro veřejnost je to poselství o stavu současného umění, pro nás je to zpráva, že Ceně Jindřicha Chalupeckého umělci věří a berou ji vážně.“ Finalisty vybrala mezinárodní porota s předsedajícím Christianem Rattemeyerem z prestižního Muzea moderního umění (MoMA) v New Yorku. Americký kurátor je letos předsedou poroty potřetí a naposledy.

Výstava finalistů letos nově probíhá společně se samostatnou výstavou loňského laureáta Vladimíra Houdka. Samostatná výstava ve velké galerii je pro laureáty hlavní odměnou za vítězství v předešlém ročníku a doposud probíhala odděleně od výstavy finalistů. Cílem je ukázat posledního laureáta, který měl rok času na přípravu, v konfrontaci s těmi, kteří na cenu teprve aspirují. Jako zástupce malby působí Vladimír Houdek na současné výtvarné scéně spíše jako zjevení. Ani Houdek se však nebojí experimentovat. V rámci výstavy Hmota z délky ohybu představuje sérii abstraktních obrazů.

Finalistka Daniela Baráčková i pro výstavu Finále 2013 připravila instalaci videí a obrazů Smrt, česká malost a současné muzejnictví zaměřenou na kritiku českého prostředí a způsobu, jakým reflektujeme svoji minulost. Ve videích, v nichž autorka sama hraje, se objevují konkrétní místa historických událostí v kombinaci s jejími osobními vykonstruovanými příběhy. Baráčková si pohrává s tématy smrti a čecháčkovství, videoroom v instalaci je dokonce postaven v proporcích rodinné hrobky. Ve svých obrazech zachycuje výjevy týkající se osobní historie, kterou rovněž dává do souvislosti s absurditami současné české společnosti.

Aleš Čermák si ve své instalaci Starý svět už nedává smysl a nový ještě nenastal klade naléhavé otázky o smyslu a způsobu života a demonstruje své obavy na příběhu šedesátiletého hrdiny Waltera, jenž svůj život promarnil. Knižní podoba příběhu v podobě literárního díla s prvky scénáře je přitom součástí expozice. Protiklad k „malému“ lidskému příběhu tvoří v Čermákově instalaci svět nejmodernější techniky v podobě videa v odrazu na displeji mobilního telefonu a gigantických reproduktorů vyluzujících nesrozumitelný šum doplněný živými performery a tanečníky.

Dominik Lang ve své prezentaci Východ Západ nepoužil žádný nový materiál a pracoval pouze s daným prostorem pátého patra Veletržního paláce. Upravil stávající galerijní paneláž, vyřezal do ní kruhové otvory a umístil je zrcadlově proti sobě po stranách. Ráno se v jednom otvoru objeví vycházející slunce, během dne putuje nad proskleným stropem galerie a večer zapadá v otvoru na druhé straně. Autor obrací divákovu pozornost od přemíry artefaktů, které galerie nabízí, směrem ke kráse, na niž už divák zapomněl, a symbolicky poukazuje na pomíjivost umění.

Václav Magid se ve svém díle zabývá otázkami filozofie, estetiky a sociální sféry. Jeho instalace Nevyřešené problémy formy se skládá z videa s hudbou a synchronizovanou animací a z abstraktních černobílých kreseb partitur dvanácti částí skladby vytvořených počítačem. Autor ve skladbě zhudebnil radikální politické slogany a dodržel přitom základní pravidla hudební kompozice i harmonie, čímž skloubil emotivní svět umění s neúprosným světem vědeckých teorií a zákonitostí.

Richard Nikl svou sérii objektů v podobě trojrozměrných obrazů a jedné sochy rozmístil do celé expozice, čímž rozbil systém autorských prezentací a zapustil do nich vlastní pomyslné „viry“. Ve výstavě se tak objevuje židle pro kustodku zkonstruovaná ze stejného materiálu jako rámy jeho obrazů, házení bot přes elektrické dráty, parafráze lightboxu, ale i hlínou ručně vymalovaná loga všech partnerů výstavy. Automatické ruční kresby zvětšené na plexisklo obrazů kombinuje autor s digitální postprodukcí, témata z historie dává do souvislosti s aktuálními tématy na síti. Pracuje s industriální hlínou i nejnovějšími počítačovými technologiemi a způsob rozptýleného a mnohovrstevnatého myšlení je mu blízký.

Mezinárodní sedmičlenná porota vybere v průběhu výstavy letošního laureáta, kterého vyhlásí v rámci slavnostního ceremoniálu v režii Davida Jařaba 15. listopadu ve Veletržním paláci v Praze. Do té doby ještě probíhá doprovodný program 5 finalistů 5 měsíců 5 míst, jenž od května do října finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého představuje v pěti českých městech. V rámci doprovodného programu se tak Cena Jindřicha Chalupeckého představí ještě v Plzni.