Recenze básnické sbírky Jana Borny Na dosah

Dokonce zde zůstalo místo i pro ilustrace Jaroslava Milfajta. Hlavním motivem kreseb jsou kočky, jestli je to tak i u básní se v recenzi pokusila zjistit Milena M. Marešová.

Čtyřicet sedm básní, z nichž jediná je rozložená na dvě stránky, to je sbírka Jana Borny nazvaná: Na dosah. Díky svému formátu se téměř vejde do kapsy, což by mohlo podvědomě evokovat, že jde o čtení na chvíli, o prvoplánově hravou, a tedy „lehkou" poezii. Sbírka je doprovázená ilustracemi většinou skrývajícími kočičí siluety. To ještě více orientuje k poloze spíš snadného slovního unikání, než k nějaké zatěžkávací zkoušce v rozkrývání zapečetěných významů.

Pravdě je možné se, jak už to bývá, přiblížit z obou konců spektra. A možná to svou nejednoznačnou povahou napovídají právě ony kočky, které občas proniknou do textů básní. Popravdě však poetika Bornových veršů opravdu není komplikovaná, což lze snadno ilustrovat básní nazvanou případně Poetika: "Hodně básníků mě vykradlo dřív/ než to napadlo mne./ Mám plnou skříň těch zlodějů/ a od jejího úpatí/ krmím své fantazie, oškubané koroptve."

Nejvíce asi Bornovy verše připomínají mudrosloví, krátké proslovy, bonmoty případně glosující realitu, která dostává příchuť výjimečného. Jde o pozorování a vyhodnocení situace, přičemž se autor chopí jistého jednoduchého příznaku, který následně logicky dovede k metaforickému podobenství či aspoň k vtipné zkratce. Daří se mu v lapidárních souhrnech: "Kočky milují v kruzích,/ tvá něha se nevrací/ otřít se mi o nohy/ vbořené do vyprahlosti", ale také ve fatálních prognózách: "Čas čáry nevyhojí,/ bolest roste jako pýr,/ zrcadlo stáří zdvojí/ a vzpomínky slábnou na papír."

Fakt, že Jan Borna nezachází pro náměty svých veršů do příliš vzdálených zákoutí fantazie, že se pro ně rozhlíží po okolním dění, způsobuje kolísavou přitažlivost jeho promluv. Radostné jsou tam, kde inspirací jsou přírodní úkazy, jako například malebná skica v básni Noční koupání, rozmarná Malířská anebo bajce blízké verše s názvem Na shledanou: "Svolal jsem hlemýždě z celého okolí,/ čas se na nás řítí, až nám prolamuje ulity/ vysokou trávou běžíš ty/ a ačkoli se vidíme poprvé,/ voláš: Na shledanou!" Poetika nedorozumění a přeřeků, které se ukážou být záměrnými i rozšafné básníkovo zpytování čtenáře pobaví a naladí k souzvuku.

Pak jsou tu další verše, oproti výše zmíněným vlastně hodně osobní, inspirované těžkou chvílí, snad nemocí, strachem, smrtí. Ty mají výraz poučky, ale zároveň takové konstatování zůstává jaksi nezachytitelné. Ano, je třeba vážně brát vážnou chvíli a mizení času i sil jistě málokoho rozjaří. Ale pro veršované útvary je výhodnější, a pro jejich čtenáře přijatelnější, pokud se autorovi podaří podsunout jim alespoň malý úsměv, jakkoliv třeba nahořklý.

Sbírka Jana Borny má výstižný titul. I její obsah nabízí okolnosti, vztahy a souvislosti, které jsou „na dosah", „na dohled", všedně nastavené k vnímání. A pozitivem uchopení autora je skutečnost, že k nim jen lehce přidává své mínění, že se nesnaží je adorovat a „malé" věci povyšovat na větší. Jan Borna upozorňuje - zdařile, vtipně, zamyšleně. Možná neohromí, ale pro nácvik zkušenosti, že cenná je každá životní chvíle, to jistě postačí.

Jan Borna, Na dosah, Dybbuk, Praha 2011