Petra Hůlová: Strážci občanského dobra - recenze Mileny M. Marešové

Prostor, do něhož Petra Hůlová zasadila děj knihy Strážci občanského dobra, je jenom zdánlivě a pro ne-pamětníky absurdní. Město – socialistický experiment, který ovšem zůstal pouze ve fázi „světlých zítřků“. Současnost v něm je notně potemnělá. Český Krakov, Drážďany, Minsk, Charkov a Debrecín – sídla vystavěná na „zelené louce“ reálného socialismu a shromažďující obyvatele přesídlené z vesnic, které „padnou“ za oběť těžařské činnosti. Jména jsou smyšlená, ale způsob, jímž se lidem v „oné době“ přestavovaly ideály a hodnotové stupnice, je jistě pravověrný. I když Hůlová, narozená v roce 1979, zažila jen závěrečné desetiletí socialistického režimu, prostředí - a především vnímání hlavní hrdinky v jejích dětských letech – zachytila věrohodně: holobyt v panelákové výstavbě, tepláková kultura, neexistující parková plocha, mizerně zásobované obchody (cituji): „Všechno v Krakově bylo fórový. Klandry se kinklaly, do baráků teklo, jesle … neměly nejdřív topení a pak záchod, protože se kvůli příliš tenkejm trubkám ucpal odpad.“ Také vypravěčka je prefabrikátem konstruovaným v jasně rudých barvách proletariátu. Bez tradice, bez duchovna, rodiče komunisté a udavači. Jen sestra se poněkud vymyká a „paktuje“ se s tzv. „nosály“ – podvratnými živly, jež do všeho „strkají nos“, rozuměj, kritizují ony úžasné výdobytky. Potud je vše v pořádku – z vykreslení podmínek a atmosféry, z vylíčení bezvýběrového, uniformního, přízemního přežívání na čtenáře dýchne zatuchlý pach doby vystavěné na totální neupřímnosti. Uvěřitelné jsou i prožitky naivního dítěte, okouzleného nátěrem hesel a proklamací, ono „šťastné dětství“, které při dávce přirozené fantazie změní i nic v indiánské závodiště. Námitky přicházejí přibližně v první třetině knihy. Ve chvíli, kdy začne příběh připomínat Topolovu Chladnou zemi, tehdy, když se začne vyprávění natahovat a přestává být zřetelné, kam vlastně Hůlová příběh směřuje. Když se hlavní hrdinka zadrhne v jakémsi bezčasí a je příliš neměnná, pořád ono naivní dítě, které opakuje stále stejné fráze. Ale proč vlastně? Prázdnotu doby jsme si rekapitulovali, ikony socialismu zopakovali. Najednou jako by ona dívka začala promlouvat jazykem dnešních důchodových hlasatelů hesla „za komunistů bylo líp“. Koncepce díla se rozpadla či spíš, ani jasně nebyla představena. Děj se posouvá do časů „pádu režimu“, „převlékání kabátů“ a postsocialistického kapitalismu. Krade se stejně jako dřív, „nosálové“ tunelují a zrazují zase své ideály, jako to dělali jejich předchůdci, nebo oni sami, než narychlo vyměnili rudou knížku za lustrační osvědčení. Má tu být řečeno, že ať socialismus či kapitalismus – „všude chleba o dvou kůrkách“? Ať „padouch nebo hrdina – všichni jedna rodina“? Pokud ano, nemusela autorka přehánět fabulaci až do jakéhosi pokusu o bizarní podobenství, do znevažujícího groteskna. A co si počít s happy endem, když se vypravěčka realizuje v soužití s vietnamskou komunitou? Stane se místní matkou Terezou? A s jakým údělem bude následníkům předávat svůj pionýrský šátek? Zkrátka poslání Strážců občanského dobra není zřetelné. Podobně jako není zřejmé, jestli vlastně Petra Hůlová se svojí dobově vykloubenou hrdinkou soucítí nebo skrze ni nastavuje zrcadlo? Je to drama o ideologické zaslepenosti nebo fraška? Pokud to autorka věděla, mohla to sdělit stručněji a říct v jednoznačných konturách.