kniha: Jan Suk - Tajná schodiště

Po Tajných schodištích, jimiž se uniká před koncem světa, procházel i bloudil literární kritik, esejista a básník Jan Suk, aby tam rozestavěl své básně z let 2000-2001. Obrazový doprovod mu zajistila fotografka a výtvarnice Petra Růžičková.

Jan Suk se ve své třetí knize, následující po básnické prvotině Potopené pevnosti z roku 2002, a po knize esejů Krysy v Hadriánově vile vydané v roce 2004, vypravil na pouť do rajské zahrady, / kde věci jsou rozvěšené mezi bytím / a prázdnotou a kde jsou stěny /... sesouvající se / do tvého poznání a mého nazření. V jeho básních se často mluví o pramenech, řekách a mořích, o kameni, zdech a hrobech, obětovaných beráncích, mýtech, ale také o plynutí, unikání, mizení, o vyzařování smyslu i temnotě zániku.

Zároveň s tím vším je tušená a toužená, vzrušivá přítomnost, možná femme fatalle, možná přeludu, přítelkyně či vzoru, ideje i ideálu. Vždyť, komu by jinak zpíval: ...jsem obraz, / který mráz vykreslil na tvou nahotu, / zapomínáš, že není noci, / kdy bych tě neopouštěl / a zároveň tebou neprostupoval. Na jedné straně jakoby se básník pokoušel zachytit a vyslovit filosofickou podstatu světa, zjistit, Kde leží náš začátek?, ale zároveň odhaluje nejosobnější inspiraci, svůj cit i emoci: Jsi tvrdohlavý, leč i usmířený blázen. / Jsi začarovaný mladík, / nevěsta ti nese vítr básně / ve vlasech, / ty se ale obklopuješ jezerem, / jehož hlubinu jsi vyplakal.

Sukovo putování pronásleduje a pohání jakási nevyrovnanost, trýzeň, básník je v neustálém úniku od sebe k sobě, od těla k duši, z osamělosti k "čarokrásnému zjevu myšlenky na lásku"...

Jakoby v jediné chvíli Jan Suk svými verši nasává vzduch rozechvělý vůní, záblesky slunce, ztrácející se ve stínech a zároveň obklopující. Neurčitost je základní charakterovou vlastností těchto básní. Vystupují z rozhraní dne a noci, světla a stínu, autor pase černé ovce v bílé závěji sněhu. Jako kdyby si nemohl vybrat, anebo už byl unesen. Nakonec zůstává bezvládný a v bezvládí, v onom neustálém rozporu, mezi protiklady, v souzvučnosti i asonanci zároveň. Pod hladinou a v mlze. Angažován, trpící i oddělen a dění se stranící. Jeho protiklady nejsou v napětí, mají souvislost, navazují jako protilehlé okraje škály. Podobně jako doprovodné fotografie, u nichž se můžeme pouze domnívat, že vidíme to, co si myslíme, že vidíme. Básně, tak trochu jako konkrétní abstrakce nebo abstrahované konkrétno, otevírají dveře nedůvěře zároveň s imaginací. Co se skutečně básníkovi podařilo, je zakomponování dojmu, že je třeba zlehka našlapovat, dotýkat se spíš pohledem než dlaní a vyslovovat v polotónech. Že jedině tak se zjeví mystérium těla, vztahu, krajiny, bytí. Zvláštní zaklínací formulí je rytmus básní. Opět ztlumený, ale v rozměru položeném mezi pojmy, v neustálém napětí prostupnosti a uzavřenosti, pozitivní a negativní strany, v dávném boji protikladů se přece jen vyjevuje skrytá dynamika, drama, vibrace a rozechvění. V žádném případě zde není údernost či útok, je to poezie, která pluje, vznáší se spolu se zlým andělem, / který také touží / být milován samotou. Básně z Tajných schodišť Jana Suka jsou jako stopy v písku, které zahladí nejbližší příliv. Mají amorfní tvar, je to poezie nezachytitelná a rozostřená, laskavá k někomu, koho básník oslovuje verši: Jsi hlas, ležící v hlubinách. / Zbývá / prozářit tě / nebeským světlem.