Loni v Marienbadu a právě teď v Galerii Rudolfinum

O filmu Loni v Marienbadu natočeném podle avantgardního nového románu Alaina Robbe-Grilleta se po jeho uvedení v roce 1961 psalo jako o jednom z deseti nejnudnějších snímků v historii kinematografie. Jiní ho přirovnávali k makaronům bez chuti v barokní stříbrné míse. Přesto je dnes pokládán za jeden z nejrevolučnějších uměleckých počinů druhé poloviny 20. století. A právě k tomuto dílu a jeho inspiraci se vztahuje výstava nazvaná Loni v Marienbadu: Film jako umění.

Kota Ezawa, LYAM, 2008 |foto: © Courtesy of the artist and Gallery Anita Beckers, Frankfurt

Společně s výstavou byl v přízemí Rudolfina otevřen nový edukační prostor Artpark, prostorový průvodce současným uměním, a zároveň v Sukově síni zahajuje promítáním Resnaisova filmu svou činnost Kino Rudolfinum. Promítat se bude vždy od 17 hodin, poprvé v neděli 11. září, dále 25. září a 3. a 11. listopadu. Připraven je samozřejmě i další bohatý doprovodný program.

Ředitel Galerie Rudolfinum, historik umění Petr Nedoma k významu filmu podotýká: „Ten film je převratný především tím, že naprosto zrušil a převrátil kontinuitu vyprávění, logiku sledu určitých událostí, obrazů, výroků a vět celého narativu. Autoři filmu, a to jak autor předlohy, tak režisér natočili snímek, který se odehrává, kdybychom to seřadili v logický sled, hodinu a půl. Ale rozstříhali ho, rozsekali na malé kousky a ty seřadili tak, že výsledek je, že sice víme, co se v té hodině a půl odehrávalo, ale příliš nerozumíme tomu, proč tomu tak je, proč to vyprávění je tak rozložené.

Literatura ve filmu inspirovaná výtvarným uměnímTo je za prvé, a za druhé, a to považuji za velmi důležité, že otevřeně přiznali předobrazy filmu, čímž bylo výtvarné umění. Byly to fotografie, byl to svět, který už předtím existoval a který měl svůj vlastní kontext a oni ho použili znovu trošku jinak, právě v tom přetrhávaném vyprávění, a tím mnoha motivům, třeba z pozdního baroka, dali úplně jiný význam, než v jakém kontextu barok ve skutečnosti fungoval. V tom si myslím, že ten film byl naprosto převratný, protože otevřeně přiznával své zdroje, svá východiska, ale, ta už měla svoji vlastní historii, svůj vlastní narativ, své vlastní kontextuální zasazení.“

Rodney Graham, Herec/Režisér, 1954, 2013 |foto: © Hauser & Wirth, Zürich

Jaký vliv měl film, včetně svých inspiračních zdrojů na umění druhé poloviny minulého století? „Spojíme-li toto všechno dohromady s určitou dávkou tehdy velmi obdivovaného velkoburžoazního luxusu, tak dostaneme směs, která byla fascinující, uhrančivá, neboť neměla něco, čím to vyprávění končilo a bylo jasné, aspoň na závěr jako třeba detektivce, oč tu vlastně jde. Čili je tam obrovský prostor pro další interpretace. A to je právě téma výstavy, kterou otevíráme, neboť i zde jsou k vidění odkazy, které jsou až překvapivé a myslím, že původně ani nebyly zamýšlené, to znamená, že ten film zasahuje nejrůznější vrstvy a je schopen vyvolávat v různých polohách stále nové a nové reakce.“

Ján Mančuška, Odlesk, 2008 |foto: © Courtesy Ján Mančuška Estate, Andrew Kreps Gallery New York and Meyer Riegger Karlsruhe/Berlin

Výstava Loni v Marienbadu. Film jako umění byla kurátorsky zpracována Christophem Grunenbergem a Evou Fischer-Hausdorf a zorganizována Kunsthalle Bremen ve spolupráci s Galerií Rudolfinum v Praze. Odborným poradcem pražské verze výstavy byl Tomáš Pospiszyl, autorem architektonického návrhu David Korecký.

Výstava vedle soch, prostorových instalací, fotografií a videa zahrnuje i klasickou malbu a kresbu. Téměř dvoumetrové dílo německého klasika Gerharda Richtera navazuje na film rozbitím reality. Roztrhanou narativní linii typickou pro film Loni v Marienbadu převzal do svého videa americký umělec Vito Acconci. Patrick Faigenbaum využívá fotografie k vytvoření iluze portrétní malby, jež s sebou nese také dlouhá monotónní čekání, kdy modely zamrznou v neosobní, téměř bezduché póze. Vztah iluze a reality zpracovává soubor fotografií Cindy Sherman nebo objekt Jeffa Koonse. Britská umělkyně Marie Harnett pro výstavu vytvořila sérii drobných, detailně propracovaných kreseb zobrazujících dramatické filmové scény. Stejně precizní jsou i kresby Pabla Bronsteina, velkého obdivovatele filmu Alaina Resnaise, které detailně přibližují architektonické prvky od baroka, neoklasicismu až po postmodernu. Film silně ovlivnil například i módní průmysl.

Marie Harnett, Marienbad (Series 35), Labyrint, 2015 |foto: © Courtesy of the artist and Alan Cristea Gallery, London

Jelikož kostýmy původního filmu byly navrženy Coco Chanel, nechal se i Karl Lagerfeld v roce 2011 na módní přehlídce své jarní kolekce v prostorách Grand Palais v Paříži inspirovat filmovou estetikou podtrženou architekturou barokních zámeckých zahrad.