Jednou z nejmladších kolekcí Národní galerie v Praze je sbírka architektury, letos 30letá

Cesta ke zřízení sbírky architektury začala před více než třiceti lety, popisuje Radomíra Sedláková: „Protože samozřejmě nějakou chvíli trvalo, než byla sbírka koncipována, než se dalo dohromady, čemu se bude věnovat, jaké bude mít obsazení. Oficiálně byla ustanovena 15. ledna 1986 na přání tehdejšího ředitele akademika Kotalíka a hlavním důvodem jejího zřízení byl argument, že už v roce 1901 Moderní galerie Království českého uváděla, že zařízení je pro malířství, sochařství a architekturu. Druhý důvod byl důležitější, a to byla příprava stálé expozice ve Veletržním paláci, kde samozřejmě architektura musela být zastoupena.“

Zdeněk Kuna a další: Budova společnosti Omnipol v Praze, 1979 |foto: Národní galerie v Praze

Co všechno sbírku architektury ND tvoří?Samozřejmě nemůžeme sbírat ten základní předmět, který tvoří architekturu, domy stojí někde, ty si nikam nesvezeme, čili my sbíráme vlastně materiály přípravné nebo materiály výpovědní o následné věci. Čili sbíráme: skici, kresby, plány, fotografie, modely, když fotografie, tak také negativy, protože se nám podařilo zakoupit pozůstalost některou v negativech, a pak postupem času nám k tomu přišla i grafika, která je samozřejmě trošku výjimečná, protože jsou to především staré věci z 18. a 19. století.

Jak je celá sbírka rozvržena časově? Kterým obdobím začíná?Kromě starších grafik, hlavním úkolem, který jsme dostali do vínku, když jsme byli jako sbírka založeni, byla druhá polovina 20. století, protože ta zůstávala stranou jakékoli pozornosti a v osmdesátých letech se opravdu netěšila dobré pověsti. Mnozí se domnívali, že ta architektura za to nestojí, ale přece jenom, když se chystalo Muzeum výtvarné kultury, tak nemůžeme zapírat něco, co zde máme, nemůžeme tvrdit, že to nebylo a že to nestojí za řeč. Stojí to za řeč, my jsme dokonce, když jsme sbírali věci, dospěli k závěru, že šedesátá léta jsou ta nejzajímavější léta české architektury... Pochopitelně, když třeba někteří starší architekti nám nabídli celou svojí tvůrčí pozůstalost, tak jsme jim neřekli, dejte nám jenom to, co je po roce 1945, brali jsme všechno tak, jak to bylo, čili máme, a tady na výstavě nejstarším plánem je, třeba plán z roku 1906, na Městské muzeum v Hradci Králové.

Zdeněk Hölzerl, Jan Kerel: Mofoláž, 1987 |foto: Národní galerie v Praze

Proč pouze 20. století?Protože je hodně jiných historických sbírek, jednak zámecké sbírky, které jsou velice krásné, pak je tady především ta největší sbírka architektury, kterou vlastní Národní technické muzeum, která byla založena už v roce 1908s níž pochopitelně nemůžeme soupeřit, kromě toho úžasnou sbírku architektury vlastní Muzeum města Brna nebo dnes Galerie výtvarného umění ve Zlíně. My jsme tenkrát byli vedeni opravdu především připravovanými prostory ve Veletržním paláci podle vypracovaného scénáře.

Jaká je koncepce pro představení sbírky architektury?Chtěla jsem hlavně ukázat šíři záběru, kterou máme, šíři materiálu. Vybírali jsme i podle způsobu zpracování, protože tehdy se výkresy kreslily ručně, takže i tam je docela zajímavé, jak kteří architekti navrhovali, a ta výstava je uspořádaná ne podle sbírek, ale podle času, čili začínáme rokem 1906 u Jana Kotěry a poslední věc, která je tady vystavena ve dvourozměrném provedení je z roku 2004 od Davida Krause. Větší důraz jsme kladli na modely, protože vím, že plány nemusí být pro návštěvníky srozumitelné. Je vystavena zhruba třetina modelů, které máme v našich sbírkách, jsou rozděleny do dvou částí, jedna prochází historickým přehledem a druhá tvoří jakési modelové město architektury v respiriu Veletržního paláce.

Vlado Milunic, Frank O. Gehry: Tančící dům v Praze, 1996, model postaven 1999 |foto: Národní galerie v Praze

Jak pro prezentaci dějin architektury využíváte nová média?Zatím nijak, protože nevlastníme žádné prostředky, a teď nemám na mysli jenom finanční, ale ani ty technické ani personální k tomu, abychom například natáčeli filmy. Ve stálé expozici využíváme to, co ve spolupráci s námi a o architektuře, která se týká sbírky Národní galerie, natočila kdysi dávno společnost Dada v cyklu Deset století architektury. Občas se nám podaří získat nějaký film, když nám ho architekt nebo investor daruje, ale jinak ne. My máme víceméně problém, jak začít sbírat architekturu tohoto tisíciletí, protože digitální tisky mají několik nevýhod, jednak v nich chybí osobnostní prvek, jednak si nejsem vždy jistá, jestli to má správnou životnost, abychom mohli zaručit, že opravdu ještě i za sto let se to bude možné vystavit, čili jak postupujeme v čase, tak spíš sbíráme modely a uvidíme ještě, jak se dohodneme s těmi plány.