Literatura 21. století bude patřit Andrési Neumanovi a jeho několika málo pokrevním bratřím

Laťku svého románového pokusu zvyšuje Andrés Neuman, když ho časově vetknul do první třetiny 19. století, kamsi na sasko-pruské pomezí. Jaký nudnější časoprostor by bylo možné vymyslet, napadne nejprve čtenáře, a záhy, jakým způsobem se dokáže spisovatel vyrůstající v opulentní tradici magického realismu vyrovnat s uměřeným detailním formalismem pruského Königreichu?

Neumanův román začíná klasicky – cizinec přijíždí do města, nijak přívětivého ani výjimečnéhoWandernburg, „hlavní město bývalého knížectví téhož jména“, je smyšlené místo v reálné mapě. Proč měl autor potřebu vystavět příběh na nejistých základech „pohyblivého města“, když tento fakt do samotného dění výrazně nezasahuje? Snad to má být metafora nestálosti, pomíjivosti dokonce i říší zdánlivě neochvějných? Anebo se tím Neuman distancuje od případné nálepky historického románu, a i když je tu řeč o mnohých reálných postavách, neztrácíme díky prvotnímu zadání dojem, že jsme zváni do světa románové fabulace, jíž budeme při listování pootáčet a obhlížet proměnlivé dispozice žánru?

Snad to vše a tím vším budeme lákáni i odstrkování, podobně jako příchozí, svobodný vzdělanec Hans. Právě on je o to víc přitahován a jaksi paralyzován. Vlastně jen městem projížděl, zastavil se na jednu noc, ale magická síla zafungovala a Hans začal pronikat do místních vztahů, je zván do společnosti, popíjí s podobnými bludnými postavami, s flašinetářem přespává v jeskyni, navštěvuje salon Sophie Gottliebové.

Dlouho to vypadá, že pět set stran autor zaplnil obraznými popisy, když například „sukně šeptala chodbou“, „kouřový živočich požíral hosty“ nebo „po zádech běhali úhoři potu“K tomu se přimísí hojně debatování připomínající kruhy na vodě. Od nejužších k širším. Kupříkladu poměry v sedmičlenné rodině majitele zájezdního hostince pana Zeita, majetkové poměry radních i fabrikantů, názory na běžnou módu, ale také na zvyklosti, na postavení žen i smysl bytí. Filozofickou fundaci dodává Kant, Fichte i Schopenhauer, analyzována je anglická poezie romantiků, ozve se Napoleon, Metternich i Cervantes, umění románu i společenská skladba světa vyvrácená francouzskou revolucí.

Andrés Neuman: Cestovatel stoletím |foto: Nakladatelství Argo

Ostatně pnutí mezi osvícenstvím a libertinstvím, barokem i modernou, je jednou z rovin románu, a podobně jako se přemisťují trajektorie místa, také z hovorů jako by se sunul důraz a souvislosti. Dnes už to vše známe, ale jak to opsat z pohledu minulosti? To je další kouzlo, jímž autor obratně opředl své vyprávění. Nesnažil se totiž imitovat popisnou metodu historických románů, netvořil atrapu podle ověřeného vzoru, i když jeho znalost dává čtenáři dostatečně najevo. Současně ale spiklenecky pomrkává, straží vtipné nástrahy, záměrně vypadává z role, baví se až groteskně podrobným přešlapováním na místě, aby se v zápětí vznesl a dosavadní logiku lehce přeskočil. Skutečně zdařilá je míra, jíž se podařilo udržet ducha doby. Ovšem její rozměr je vymezován současnými prostředky.

Autor šel spolehlivou cestou jednoduchosti, vyzkoušené kvality. Příběhu nechybí vkusné dochucení milostným vztahem, vášeň, rozum, zločinné spiknutí. Někde to je zdlouhavé, ale nakonec i to čtenáře baví. V knize je pasáž vyznání četbě, kde mimo jiné řečeno: „nic se nevyrovná knize, čtěte, nezáleží na tom co, ale hlavně čtěte!“ V případě Cestovatele stoletím je možné s klidnou myslí s takovou výzvou souhlasit.