Lidé řeší své problémy nesprávným způsobem a podíváte-li se jim do hlavy, najdete tam Opičárnu

Tvůrci inscenace pracují se dvěma rovinami vyprávění, reálnou a druhou, odehrávající se v mysli člověka. S tím souvisí i název Opičárna aneb adekvátní pocit smyslu života. Ten je do velké míry symbolický, říká dramaturg a autor textu Šimon Peták: „Slovo ´opičárna´ evokuje, alespoň mně, něco, co je na hlavu padlé. Zároveň to slibuje něco ve vztahu k našim evolučním předkům – ne tedy, že bychom měli na jevišti přímo opice, ale to vyprávění se týká dvou neandertálských dětí, které se narodily bohatým, krásným, blonďatým, modrookým americkým rodičům.

Adekvátní smysl života je jedna ze součástí definic normality. Člověk, kterého lze považovat za normálního by měl kromě jiných kategorií splňovat i tu, že pociťuje adekvátní pocit smyslu života.“

Základním rámcem inscenace se stala novela Kurta Vonneguta Groteska aneb Nikdy už sami. Pro tvorbu amerického spisovatele jsou typické neobvykle vystavěné příběhy, paradoxní situace a specifický humor. Inspiraci při psaní textu hledali autoři Opičárny ale i v jiných dílech tohoto spisovatele, potvrzuje spoluautor scénáře Šimon Peták: „pracujeme s konceptem, že vše se to odehrává uvnitř jedné hlavy. Všechno to, co se na jevišti děje, je vhled do mysli jednoho člověka a nemohu tvrdit, že ta mysl jednoho člověka, kterou herci skládají, je přímo Vonnegut, ale svým temperamentem a smyslem pro humor a vztahem k údělu, který člověk na tomto světě nese, nám byl velmi blízký a inspirativní.“

Inscenace vypráví o inscestu a osamělosti a nelásce a smrti Dramaturg Šimon Peták ji označuje jako zápas se šílenstvím. Důležitou linku představení tvoří motiv nesprávného řešení problémů. Hudební stránka odpovídá odlišnostem v jednotlivých částech představení. Zpočátku zní hity z padesátých let. K nim tvoří kontrast autorská hudba studenta absolventského ročníku herectví Adama Mašury. Třetí část se už odehrává v naprostém tichu. Celkové koncepci odpoví i vizuální řešení inscenace. Scénograf Hynek Petrželka postavil na jevišti několikametrovou železnou klec jako symbol pro uzavřenost a osamocenost postav.