„Čas kráčí k věčnosti“ a Werner Herzog se vypravil pěšky z Mnichova do Paříže

9. prosinec 2015

V listopadu roku 1974 se filmový režisér Werner Herzog vypravil pěšky z Mnichova do Paříže. 800 km dlouhou pouť „obětoval“ za uzdravení filmové historičky Lotte Eisnerové. Deníkový záznam cesty nyní s názvem O chůzi v ledu vydalo nakladatelství Kalich v překladu Jany Vymazalové.

„Jednak měl potřebu být se sebou sám,“ říká o důvodech k pěší výpravě překladatelka knihy Jana Vymazalová, „a hlavně si myslím, že měl pocit, že pro to, aby Lotte Eisnerová se uzdravila a ještě dál žila, musí vykonat něco většího, než jen prostě sednout do letadla nebo do vlaku, to by nemělo stejný efekt.“

Popadl jsem bundu, kompas a sportovní vak s tím nejnutnějšímSobota, 23. 11. 74. Sluníčko jako na jaře, to je to hlavní překvapení. Jak se dostat ven z Mnichova? Co zaměstnává lidi? Obytné přívěsy, výkupy havarovaných aut, mycí linka? Při přemýšlení o mně vyplouvá na povrch jedna věc: zbytek světa se rýmuje. Jediná, všechno ovládající myšlenka: pryč odtud. Ti lidi mi nahánějí strach. Eisnerka nesmí umřít, neumře, já to nedovolím.

Od soboty 23. listopadu do soboty 14. prosincePřesvědčení o důležitosti filmové historičky Lotte Eisnerové pro tehdejší Německo, Evropu i svět, plyne z příslušnosti Wernera Herzoga k tzv. generaci bez otců, on, ale také další z tvůrců „nové německé filmové vlny“, například Rainer Werner Fassbinder, Wim Wenders, narození ve 40. letech minulého století, vyrůstali v nepřítomnosti otců, kteří buď padli na frontách druhé světové války, nebo se nevrátili k rodině. K tomu Jana Vymazalová říká: „Lotte Eisnerová si sama tyto filmaře našla, když viděla jejich filmařskou dovednost a osobně se velmi zasazovala o to, aby tito filmaři vešli ve známost a byli bráni vážně.“

03526952.jpeg

Když se teď musím zvednout, vstává mamutČtvrtek, 12. 12. Zima, začíná lehce sněžit, pak déšť. Je hrozná zima; na kraji sněhu upadám do spárů policejní kontroly, která se vyvinula velmi nepříjemně. Sklizená pole, aleje stromů, hromady trosek cukrové řepy. V Provins jsem se ráno dlouho potloukal po městě, dohromady jistě takových deset kilometrů; zvedá se se ve mně chuť to celé skončit, z Provins je to do Paříže ale určitě ještě 80 kilometrů, když k tomu připočtu, co jsem dneska už ušel, dělá to dobrých devadesát kiláků. Nepřestanu šlapat, dokud tam nedojdu.

Spustit audio