Bůh stvořil svět a bylo to dobré, Marek Vácha napsal Příběhy z jiného vesmíru a je to stěží obstojné

Tradice literární tvorby mezi českým katolickým kněžstvem je velice silná a dlouhá, činní v tomto ohledu byli jezuité i správci venkovských farností, vlastenec i obrozenec, chodský realista i tasovský mystik. Je logické, že kdokoliv je takto povolán, pracuje se slovem s úctou, rád a obratně, ať už ho sděluje ovčinci z kazatelny, anebo širému světu v knižní podobě. Tzv. kázačky plnily regály farních knihoven, ovšem nejlákavější je taková produkce ve formě krásně literární, inspirovaná a povznesená nad rámec morality.

Hledáte povídky? V téhle knize je nenajdeteLeč povídky to nejsou. A hádanka definice jedenácti krátkých útvarů o to komplikovanější, že esejisticko vypravěčské gesto, které si Vácha zbudoval ve třech předchozích knihách se tu také vytrácí, zanesené zmatečností, nedbalostí bezohlednou k někomu, kdo sáhne po díle, aniž by znal autora.

Co následuje za titulem? Kdy texty vznikaly se nedozvíme, jen Válečkování, příběh uvedený Na místo úvodu autor publikoval ve svém blogu loni v červenci, a tak je dostupný na jeho webu. Popisuje čekání na louce na Žatecku na třímilimetrového brouka, s posláním paradoxu nesmírné velikosti Tvůrce a titěrnosti jeho produktu. Sám sobě zde autor přeje, aby kniha byla (cituji): „legrační, lehká a nenáročná a snad i svým způsobem vážná.“ Může být takovou i s opulentním poděkováním, jemuž se Vácha neubránil? Těch přibližně 100 stran je věnováno 17 lidem a speciálně děkováno asi 45 – není to zbytečné?

Marek Vácha: Příběhy z jiného vesmíru |foto: Nakladatelství Cesta

Obsah je nezřetelný a chaotickýJednoduše řečeno, autor napsal, co ho napadlo. Vede čtenáře po brněnských kavárnách, do knihkupectví svého nakladatele, do své venkovské farnosti i do pražské salvátorské zpovědnice. Přespáváme s ním v lese, sledujeme jeho vlasovou hygienu i vědátorské zaujetí přítele, odborníka na hledání brouků v koňských koblížcích. Proč ne, jedno přes druhé, malé, velké, v poměru k vesmíru, k lásce a věčnosti – ohromné maličkosti (i o těch přece už kdosi psal). Jenže tu chybí řád a styl, víc než výčet jmen dětí, kamarádek a kamarádů by stačilo dovést proud k pointě, naznačit zádrhel a občas zatáhnout za nit některého z rozvinutých provázků.

Váchovo povídání zůstalo bez tváře. Jsou to vychrlené zážitky, momentky, skeče, v nichž se často z nepozornosti opakují slova i části vět. Bezpochyby uvěříme, že „vše, o čem (kniha) je, se stalo“, ale patrně v mírné variantě komukoliv. Skutečnosti, které prožíváme, se tu nedostanou ani do tzv. jiného světla, vnitřní jas neprozáří fádním povrchem. Napětí odvane kam chce, autor ho nezachytí. Neupoutá nás matnými náznaky, pokud jim nedá formu. Ano, cosi se rýsuje – v reflexi proměny vodáckého života, ve stesku po ženském prvku, v elegii na zimu vesmíru. Bez toho, že by nám autor dovolil pochopit smysl skladby svých slov, je z toho jenom verbální ornament, průvan v písku.

Budeme-li opravdu za svoje slova jednou souzeni, Příběhy z jiného vesmíru budou na vážkách Marka Váchy přitěžující okolností.