Martin Vopěnka zachytil vzkaz z Nové planety: čtěte o zradě, naději a nejkrásnějším z možných světů

Inspirací byl autorovi starozákonní příběh o Josefovi, kterého vlastní bratři prodali do otroctví. Také Daniela z Nové planety žijícího v pohodlí „vyvolených“ podvedli nejbližší. Závistiví sourozenci vyslali chlapce, nebo lépe řečeno, snažili se ho zbavit, a tak ho „odstranili“ na Zemi, do míst destrukce a zániku. „Já jsem v sobě vždycky měl takovou úzkost, při pohledu na neustálé krize světa, že by bylo krásné se izolovat s nějakou elitou a vytvořit nějaký ideální svět pro sebe,“ říká o původní představě autor.

Najednou se přistihl, že křičí: „Tati! Pomoc! Tati!“ Křičel ze všech sil, až mu z očí tekly slzy. „Tááátíííí!“ Pak si vzpomněl na Rubena, který byl blíž. I kdyby nikdo, tak Ruben mu přispěchá na pomoc. Poctivý Ruben. Jízda tunelem trvala jen pár chvil. Ruben tedy musí být blízko. „Rubene! Rubene! Pomoc!“

Pro Martina Vopěnku ale Danielův příběh nebyl příležitostí k fantastickým konstrukcím technologických vymožeností „světů zítřka“. Ostatně i Martin Vopěnka předesílá: „Já myslím, že moje kniha není typická sci-fi, protože mně jde hlavně o psychologii postav a hloubku prožívání v rámci kulis, které samozřejmě nabízejí otázky ohledně přežití civilizace. Ale nejdůležitější byl pro mne příběh zrady konstruovaný na motiv starozákonního příběhu.“

Martin Vopěnka, spisovatel a předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů |foto: Šárka Ševčíková

Jak otvíral ústa, najednou mu do nich vletěla moucha. Než stačil cokoliv udělat, zaskočila mu v krku a spolkl ji. Polekaně ústa zavřel. Nikdy v životě by si nedokázal představit něco tak odporného jako to, co právě prožíval. Utrpení. Holé utrpení. Bezmoc a zoufalství. … Někde hluboko uvnitř, ještě nevyslovená, dokonce ani ne zformulovaná, dokonale utajená a navíc nechtěná, však byla i jiná myšlenka: Ruben se podivil, že předem nic nevěděl, zatímco Tadeáš s Áronem tvrdili, že o všem ví. A právě Rubenovy oči se ho snažily zadržet. Jako by si Ruben až v té chvíli vše uvědomil. A ani to, co vykřikl Tadeáš, se nedalo brát jako přání šťastné cesty: „Vždycky sis přece myslel, že jsi něco víc!“

Dokážeme opustit Zemi a vybudovat novou, lepší civilizaci?Nová planeta Martina Vopěnky už existuje osm set let. Paměť minulosti se pomalu vytrácí, jaký je život na takové Zemi? Dovedeme si dnes představit zánik a plánované vytvoření „nové planety“? Martin Vopěnka říká: „Já si nedovedu představit nic krásnějšího, než je naše Země, mám rád zdejší přírodu i živly, ostatně hlavní hrdina mé knihy, když se dostane z izolovaného světa, právě tohle intenzivně vnímá a uvědomuje si, že byl ochuzen v uzavřeném světě. Takže je možné, že technologicky bychom uměli na jinou planetu odejít, ale už by to nebyl ten náš krásný domov. Takže myslím, že v této chvíli na to psychologicky rozhodně připraveni nejsme.“