Zu + Pejo + Matej + Alte + Bartabas = noir po slovensky

Jak se postupně dozvíme, Zu je zkrácená podoba jména Zuzana. Jestli také Pejo má nějakou oficiální formu nezjistíme, druhá z hlavních ženských protagonistek si prostě tohle slovo vybrala. Vražedná expozice napovídá, že by mohlo jít o promyšlený detektivní příběh s přemírou komplikovaných odboček. Tak jednoduché to ale není, žánrová čistota se v autorském záměru Silvestera Lavríka rozhodně nerýsuje. I díky dvojdomí jmen – každý tu má přezdívku - je čtenář naváděn k přijetí postmoderní směsi s více či méně ostrými přísadami.

Po originálním vydání se v jedné z recenzí objevilo označení „noir po slovensky“. Do jisté míry označení jistě platné (alespoň do té, jíž dokážeme obzor současné slovenské produkce hodnotit). Univerzálně vzato, prvky cynismu, tragikomičnosti, parodie či expresivní koláže tu jistě identifikujeme, stejně jako drsný detektivní rámec s mafiánskými prvky specifického slovenského koloritu, vysokého i nízkého, pornografie mezi černobílými klapkami koncertního nástroje. Taková kapustinca na zlatém talíři kdesi pod tatranskými štíty.

Ale přesto, Lavríkův román není směsí amorfních prvků. Má tři identifikovatelné linie, z nichž dvě jsou velmi silné a nosné, třetí, možná nejrozsáhlejší, je poněkud slabší, byť v rámci celku přijatelná.

V první řadě jsme seznamováni se dvěma mladými ženami: Zu, slepá klavírní virtuoska a její nevlastní, adoptovaná sestra Pejo, o níž dlouho netušíme, mluví-li autor o dívce nebo chlapci. Zanedbané cikáně z dětského domova ve Spišském Štiavniku, mimochodem rodišti autora: „Mé dětství bylo unisex. Že nejsem kluk, tatínek strávil vcelku rychle. Maminka trvala na tom, že bude rozumné zbytečně to nezdůrazňovat. … Pro cizí jsem byla Pejo. Starší bratr Zuzany. Zaostalý. Osvobozený od tělesných cvičení. Od mnohých jiných činností taky. Od odpovědnosti především.“

Silvester Lavrík Zu|foto:Nakladatelství Větrné mlýny

Samo soužití sester, slepé a duševně postižené, stačí na poutavý děj. Přechody mezi vyšinutým viděním excerpujícím svět pro nevidomou, přesto hudebně přecitlivělou mysl, jsou mistrovské pasáže románu obsahující příběh, ale zároveň i všechny podklady k němu, nevědomí a fantazie, jakousi svatozář vyprávění, rozepjatou mezi věrohodnou realitu a její výmyky, surreálné smyšlenky jimiž sestry unikají nebezpečí, opevňují se ve své funkcionalistické vile, nedobytném hradě v bratislavské ulici Palisády.

V účelné součinnosti s tím jsou vzpomínky na otce obou dívek, jeho původ, zřejmě jedno ze slovenských témat – židovského předka arizovaného vlastním synem v době Slovenského štátu. Historie Zuzaniny (a v důsledku také Pejiny) rodiny je koncentrovanou výpovědí o skrytých hrdinstvích i veřejných slabinách, o tabu prorůstajících zdánlivě umlčenými rovy.Třetí položka pak je právě onou noirovou fraškou v duchu komiksového „sin city“. Přetahují se tu všemocní mafiáni o velekrásné a náhle duchaplné ženy, fatální, vypočítavé, okouzlující a bez jediné vady – kde zůstaly handicapy, jež dodávaly vyprávění svěží pel tradičního vyprávění kořeněného experimentální náznakovostí?

Část, v níž Zu a Pejo a Matej a Alte a devadesátiletý Bartabas v sídlech ukrytých v horách bojují o perfidní zisk je postmoderně zdlouhavá, ženy příliš uhrančivé, muži vzorově věrolomní, vše na hranici kýče a estétského psaní.

Silvester Lavrík prokázal spisovatelský um - jestli to všechno unese jedna kniha, byť o čtyř stech padesáti stranách, je otázka. Čeho se čtenáři dostane rozhodně, je jazyková brilance. Překlad pořídil autor sám, slovenský originál prý v češtině obohatil. Způsob jeho vyjádření, popis, estetismus, souzvuk s moderním jazykem je – když ne omračující – pak jistě lákavý, zábavný a působivý – což je výborné a pro čtenářovu radost naprosto dostačující.