„Na stromě visí vesničan, pod kamenem je novorozeně.“ Obzory Carpathie vyryté do umrlčího prkna

Maroš Krajňak se na „trojmezí“ Slovenska, Polska a Ukrajiny narodil. Konkrétně v obci Vyšná Jedľová, nedaleko slovensko-polské hranice a v horní části Západních Karpat. Mocnost inspirace již toto pohoří dokáže poskytnout, se v literární tvorbě obvykle projevuje bujnou imaginací a dobrodružnou povahou. Takovou zkušenost můžeme ověřit například v nedávno vydaném románu Jinací ukrajinského autora Tarase Prochaska, anebo už o víc než sto let dříve, v Tajemném hradu v Karpatech Julesa Verna, opomeneme-li filmovou parodii. Zmíněná díla, včetně Krajňakova, oddělená časem i konkrétním umístěním svědčí o přitažlivosti prostoru nepřístupného geograficky, a tím víc vzrušivého fantasticky.

Skutečný svět v magických barváchMaroš Krajňak ovšem v jednom z rozhovorů uvádí, že v Carpathii popisuje skutečné lidi i vzpomínky, události zažité či tradované. Věrohodnost toho posiluje kupříkladu zmínka o Andy Warholovi, jehož kořeny jsou svázané s tímto krajem. Z dalších příznaků možná nerozklíčíme a nepotvrdíme pravost všech jmen, ale blízkost Dukly, či lépe průsmyku krvavě zapsaného do dějin druhé světové války také cosi naznačí. Desítky tisíc mrtvých těl jako by i v Krajňakově próze vstávaly a nutily pisateli své příběhy. Ale nejen ony: „Jako prvního opět potkávám českého četníka, kterého zastřelili pašeráci lihu. Míjím několik rakouských vojáků různých národností, ruského carského vojáka a jeho koně, několik mladých německých vojáků z poslední války, několik vojáků Rudé armády. Na stromě visí vesničan, pod kamenem je novorozeně. Všechny je důvěrně znám.“

Maroš Krajňak, Carpathia |foto: Nakladatelství Větrné mlýny

Osobitost textu Maroše Krajňaka tkví ve způsobu bezčasého popisu Své Karpaty, místo dotýkané historií mocenských nároků a zatížených územních pojmenování - Halič, Podkarpatská Rus - se autor snaží jakoby celkově obejmout, vystihnout a magii událostí sdělit. Píše literární reflexi, a tak mluví jazykem náznaku, fragmenty skládá do hyperboly. Minulé i současné probíhá v Carpathii paralelně, žádný z dávných zločinů, neštěstí, žádná tíseň nebo strach, nic nezaniká. Drsný duch kraje má temný odér, pach bolesti, smrti, a nepravosti, zdá se, volají po svém ospravedlnění, jinak duše nedojdou klidu. Zpod mechu se na světlo derou vybělené kosti a s nimi řeč ukřivděných, zvláštních, děsivých bytostí - zdejších obyvatel, lidí i zvířat, domů i stromů v lesích - vše ožívá v přízračném „tanci smrti“: „Teď se dávno zmizelá vesnice na její tichý pokyn vysouvá zpět a já vidím středověké scenérie tehdejší všednosti. Chvíli oba pozorujeme lidi, zvířata a démony. Po krátkém a klidném představení stařenka opět něco, pro mě nesrozumitelného, zašeptá a všechno se v tichosti zasouvá na své místo do útrob kůry.“

Krajňakův rodný kraj připomíná zakleté místo, strašidelné a nesmířené Dojem podporuje dělení oblasti do zón, z nichž nultá je nejpodivnější, zakázaná, snad postižená katastrofou. Poetika je drsná, podbarvená mlžnými tóny šedé, zelené a hnědé, ale posláním díla jistě nebylo děsit čtenáře. Záměr je opravdu vypravěčský, s cílem vstoupit, vžít se do dějin kraje, pochopit a zpřístupnit. Ne jako krátkodechý požitek, turistickou pozvánku, ale jako hloubavou studii pradávného dosud necivilizovaného genia primitivismu a atavismu. Není to ani smutné rozjímání, autor opomíjí konkrétní dějovou linku, takže neočekáváme výsledek konfliktů a událostí. Jeho expresivní vyjádření, občas přebujelé, téměř zavádějící do estetismu, je nepochybně upřímné, bez výsměchu konstatuje světlé i temné stránky, deformace i prostoduchou krásu.

Číst Carpathii Maroše Krajňaka připomíná setkání s folklorním svérázem. Nezazní tu ovšem písně, spíš divoká střelba a praskot ohně. Je to četba poutavá, baladická, s jistou melancholií, ve výsledku příjemná, i když než obrázkům na skle, přiléhavěji se podobá hrubému umrlčímu prknu.