Do Říma s bedekrem? Ten, který sestavil Václav Fiala, nechte raději doma

Před jedenácti lety se Václav Fiala poprvé vydal na toulky. Tehdy do Vídně, ještě s lákavým přízviskem „literární“. Pak následovala výprava do Benátek, a nyní tedy do „věčného města“. Průvodce už je to, jak praví podtitul „městem antickým, papežským a současným po stopách umělců a jejich děl“ a vykreslení milieu se do výsledku, bohužel, už také nedostalo.

Je trochu zvláštní v době elektronických nosičů a digitalizovaných map, možnosti skrze obrazovku nahlédnout až do nitra vybraných objektů plasticky, sféricky, kdovíjak ještě – nabízet tištěné médium spoře vybavené výhradně černobílými obrázky. Jako by autor zvěstoval, že jeho slovní výklad bude natolik okouzlující, jímavý, jiskřivý a přesvědčivý, že čtenář ať místa znalý nebo ne, po tomto setkání nabude vědomosti dosud netušené, zjistí detaily neznámé, objeví dušičky zákoutí i veleducha místa.

Je třeba zjistit, oč je vlastně Fialův průvodce opřenýČerpá autor z vlastní empirie? To by bylo skvělé, deníky z cest, zápisky nebo jen poznámky jsou přece „top“, co se týče čtenářského zájmu. Jenže „ouha“, v Úvodu Fialovy knihy sice čteme, že je věnována městu: „kde jsou soustředěny dějiny celého lidstva“, a také že „v Římě je historie stále přítomna“. Že bychom toto netušili? A není to cíl poněkud přemrštěný, na rozsah pouhých čtyř set stran? Naopak, bude to tedy průvodce odosobněný, což není nejlepší vklad.

Nahlédneme-li do Výběru z literatury, výstražný signál ještě zesílí Jistěže autor čerpal z oněch známých textů, je tu Casanova i Goethe, vzpomínky bývalého vatikánského velvyslance. Ale také několik knih rázu ne příliš seriozního, představíme-li si, že o vraždě Alda Mora bylo asi faktograficky čerpáno z Borovičkova Století šakalů či Opus dei že je kresleno prizmatem románů Dana Browna. Ten, spolu s vybranými opusy kinematografickými, zdá se být nejoblíbenějším zdrojem inspirace, a co hůř, také informací.

Václav Fiala: Umělecký |foto: Nakladatelství Lidové noviny

O Římu psali akademici i blouznivci, obdivovatelé i ti, kteří tam promítli své pošetilé ideje. Pokusit se je opravdu zmapovat, tzn., ukázat místa, kde žili, v nichž se odehrávaly jejich životy a děje psané, malované, zfilmované – proč ne, římské zdi i náměstí slyšely nepochybně dost. Ovšem nastaví-li si pisatel laťku bez empatie a svérázu, nepřeskočí ji ani do polohy mainstreamu, natož poutavého čtení. Soupis památek v celku působí tvrdým, reprodukovaným dojmem a vyjevené nepřístojnosti, ať Nerona či Aloise Hudala, jsou útržkovité, nespolehlivé, neúplné, výpovědní hodnotou na roveň „klípkům ze života slavných“.

Z útržků nevyrovnaných pramenů neplyne ladný celekA tak je nakonec záměr nekonzistentního textu stěží odhadnutelný. Kdo bude toužit po důvěryhodnosti, sáhne po pramenech tomu odpovídajících; jiný, lákaný peprnými klípky či spikleneckou teorií si odpočine u literatury z tohoto ranku. Fialův text je ozvukem všeho toho, takže se nakonec jaksi nehodí nikam. Kompilace takto vypreparovaná je bez originálního přístupu, schází jí osobitost, rys vetknutý autorovým pozorovatelským talentem či interpretační schopností. V nabídce jsou zkrátka lákavější formální bedekry, k dostání jsou skvělé literární postřehy i zásoby spekulací. Důvod, proč cestovní zavazadlo zatěžovat Umělsckým Římem Václava Fialy ve srovnání s touto škálou, opravdu neexistuje.