Na začátku musí být odvaha, na konci dobré dílo

Alžběta Stančáková, Co s tím (Nakladatelství Petr Štengl)Studentka bohemistiky Alžběta Stančáková po časopisecké ochutnávce vydání poezie „na papíře“, pojmenovala svoji první sbírku Co s tím – bez otazníku, vykřičníku, tří teček… Trochu rezignující konstatování, v jehož tónu se nakonec i v obsahu Stančákové poezie nese, je psaná buď veršem, nebo formou krátkých próz. Podobá se víc sebeodhalování v deníku, než nahlížení mimo vlastní kruhy, zájmy, vjemy. Okolí je kulisa, do veršů zaznívá v útržcích, podkresluje autorčin sebezpyt, ještě jako by neprobuzený, ovlivněný pubertální nerozhodností a předčasným defétismem: „Pustim si žilou. Plyn anebo porno. Vídám nějak podezřele málo hezkých holek. A když už, tak jsou napajcovaný. Anebo to jsou sny. Pustim si pláč, plyn anebo porno. Sen anebo film anebo život. Už je to všechno jedno.“

Alžběta Stančáková |foto: Nakladatelství Petr Štengl

U Alžběty Stančákové se prokazuje slabost, s níž se musí současný básnický jazyk potýkat – totiž vyčerpaná šance ohromit, šokovat. Tím, že zde autorka mluví hovorovým, rádo by drsným jazykem, užije necitovatelných vulgarismů, své verše devalvuje, protože v okamžiku, kdy psaní dohání jazyk běžného všednodenna, stává se zbytným, nezajímavým, protože čtenáři neotevře žádné tajuplné zákoutí, neupozorní na obsah ani souvislosti. Zůstane jen výkřikem, jehož ohlas nepřesáhne samotnou autorku.

Verše Alžběty Stančákové jsou zkouškou – co unese jazyk, jak popsat rodinu, kamarádky, osobní události – ale tvořeno bez nadhledu či jiného vhledu, bez překvapení, úchvatu, fantazie… Co s tím? Asi nic.

Anna Bolavá, Černý rok (Plot)Osobní tón – základní předpoklad, ošidný a zároveň nutný, naladila do své debutní sbírky Anna Bolavá. A jak se dozvíme při troše googlování, Anna Bolavá je literární pseudonym jazykové korektorky, recenzentky a trojnásobné matky Bohumily Adamové, jež „vykonává různorodé redaktorské práce, pěstuje červenou řepu, sbírá léčivé byliny, chytá ryby, fotí povrchy a zemědělské stroje, vychovává děti a produkuje texty rozličných žánrů“. Ve sbírce Černý rok „vyprodukovala“ poezii, anebo lépe řečeno, kolem čtyřicítky textových reflexí psaných ve verších.

Anna Bolavá, Černý rok |foto: Nakladatelství PLOT

Anti-lyrický subjekt obhlíží skutečnosti a věci ostré, drsné, čpavé. „Vlní se sekyra v hlavě,“ hned v úvodní básni cyklu na čtyřikrát předěleného dle ročních období. „Mám v tašce velmi ostrý nůž,/ dokáže rozříznout i stín,“ čteme jinde – Bolavá jako by hledala rovnováhu mezi všedností, citlivým pozorováním přírody, venkovskou symbiózou, s níž se dokáže vžít do ryby raněné rybářským háčkem; a druhým vahadlem, na němž je vyostřená realita vztahů okoralých dřív, než jsou vůbec prožity; zraňujících běžností, zvykem, stereotypem, okoralostí, které přichází dřív, než jakýkoliv prožitek: „nikdo tu dlouho nevydrží/ stěny se hýbou únavou“. Nejsugestivněji o tom vypovídá čtyřdílný minicyklus nazvaný Marjánka, popisující zřejmě vjemy od nechtěného těhotenství k porodu.

Poezie Anny Bolavé je náznaková, sympatická v polohách, kdy se autorka oddá pozorování, „probolavění“: „v bezvětří se i kniha zlomí“ – tehdy je sdělení intenzivnější, než snaží-li se vyostřit to, co je v jejím nitru ostré.

Petr Rýdl, JednoDuše Do úporného rýmování se pustil Petr Rýdl. Jeho knížka, nazvaná JednoDuše (psáno jako jedno slovo, ale s velkým D uprostřed), je ukázkou toho, jak poezie nevypadá. Autor sám ji prohlašuje za texty, básničky, k nimž se vrací po dvaceti letech snad prodlévání v šuplíku a občasného soukromého přednesu. Teď se tedy Petr Rýdl rozhodl k vydání, dokonce tisíce podepsaných kusů. „V mých textech čtenář nenajde složitosti,“ upozorňuje autor v úvodu, „jinotaje a skryté významy. Rád věci přímo pojmenuji a snažím se udržet emoci nebo příběh, který chci sdělit.“

Rýdl tedy pojmenovává svět řečí vázanou, většinou čtyřveršové sloky vypráví zážitky z denního provozu, ze supermarketu, z prázdnin i jara. V abstrahovanějším pojetí hodnotí svobodu, nostalgii i lásku k ženě, (z básně Jsi): „Jsi pevný kolík mého stanu,/ horký čaj když ráno vstanu,/ vždycky připravené publikum,/ jsi mé ´ne´všem kritikům.“ Je to opravdu jednoduché, možná u stolu či sociální sítí sdílené s přáteli, potažmo inspirující osobou, může to být dokonce roztomilé, snad žertovné. V tištěné podobě se ovšem zábavná stránka poněkud vytrácí.

Kniha je konzervativní médium a nepravosti toho, co se v pouze prosloveném ztratí, zde vyniknou. „Ve světě je krize,/ říkala dnes televize,“ tohle přece zvládne každý, takové rýmovačky lze trousit jaksi mimochodem a kdekoliv, ve sprše, při vaření, v autě – je to jen nedostižná možnost, kterou slova nabízejí. Tisknout to pro věčnost je nehorázná marnotratnost.