Viola d´amour, poklad ze sbírek Českého muzea hudby

Viola lásky - tak se po staletí říká nástroji, který svým něžným zvukem a medovým tónovým témbrem přitahoval a inspiroval mnohé hudebníky a autory. Vzácné exempláře barokního nástroje, který se s nástupem houslí postupně vytratil z hudební praxe, můžeme v Čechách obdivovat v expozici hudebních nástrojů Českého muzea hudby.

Odkud nástroj pochází, vysvětluje kurátor sbírky hudebních nástrojů Jan Kříženecký: „Tuto violu vyrobil houslař Tomáš Ondřej Hulínský (1731­1788) v roce 1769. On byl první Čech, který se v Praze vyučil houslařem a celý život zde stavěl nástroje.“ Tato konkrétní vzácná viola d´amour ale není v muzeu hudby jediná. Milostných viol ve sbírce najdeme dokonce třicet osm.

Viola d'amour z dílny Tomáše Ondřeje Hulínského (1769) |foto: České muzeum hudby

„Viola lásky“ vyniká ve srovnání s houslemi řadou jedinečných rysů: její spodní deska je plochá a tvar výřezu na horní desce se kus od kusu nápaditě liší. Největší pozornost poutají hlavice nástrojů, které končí pečlivě vyřezávanými lidskými, anebo zvířecími hlavami. A právě bohatá zdobnost k tomuto druhu viol od počátku neoddělitelně patřila.

Na viole d´amour jsou výjimečné dvě řady strun, které jsou hlavním, pro výsledný zvuk určujícím nástrojem. Na jedny se hraje smyčcem, druhá řada šesti nebo sedmi strun se rozeznívá, rezonují, čímž je dosaženo onoho zvláštního, jako by zasněného a jiným nástrojem nenapodobitelného zvuku.

Díky rezonanci strun přitahovala viola d´amour mnohé autory. V 17. století pro ni psal například Antonio Vivaldi nebo Georg Philipp Telemann, o století později pro ni psal skladby František Benda, Joseph Haydn či Karel Stamic. V kompozicích významných evropských skladatelů se objevovala i na přelomu 19. a 20. století. V jedné ze svých skladeb ji uplatnil Vítězslav Novák. Okouzlen prý jí byl i Leoš Janáček, který ji užil například v opeře Káťa Kabanová. Dnes se nástroj používá především v produkcích poučené interpretace.