Vítr, tma, nenávist, láska, konspirace, to vše v knize Václava Kahudy

Tolik literárně-vědné zařazení kontextu díla Václava Kahudy, na které nyní navazuje autobiografickými znaky a chaotičností brilantního vyprávění. V základním příběhu je kniha Vítr, tma, přítomnost svébytná. Autor hledá příčiny smrti svého děda, nadaného konstruktéra, o jehož práci měla zájem mocí sílící třetí říše. „Verbování ke spolupráci,“ to by ostatně mohlo být také základní téma knihy. Vypravěčův dědeček zřejmě „námluvám“ hrozící totality odolal, a tak záhy po kontaktu s příslušníky gestapa nevysvětlitelně zemřel.

Vše souvisí se všímVystavět dojem, co vše mohlo souviset s touto pradávnou okolností a jaké mohla mít důsledky dokonce do současnosti, je logickým řetězením, kterého se Kahuda ujal a usadil ho na základ dílem nezjistitelných faktů, dílem na neustále se v historii opakujících konstrukcích všeho souvisejícího se vším: Pearl Harbor, smrt Kennedyho, Tigrid i Havel, socialisticko-kapitalistické bloky, jejichž konkurence kryje spolupráci. V Kahudově příběhu se ukazují být silní jen využívanými ješitnými postavičkami, pravdoláskaři lžinenávistníky, protiklady těmi, kteří se nevyhnutelně přitahují. A kdo je hybatel? Toť nezodpovězená otázka.

Veledílo k neučteníA tady nastává problém. To je zřejmá emoce, která se v autorovi vzedmula a zabránila mu udržet přehlednou linii díla. Příběh se rozkošatěl a zauzloval. Samozřejmě, rozsah by nebyl zásadním problémem – dokonce prý kniha měla nad tisíc stran a teprve redakčním zásahem doznala redukci na vyšlých sedm set. Ale ano, bylo by možné i takové množství konzumovat, jenže pouze v případě, že bychom se v celku vyznali. Překážkou je příliš subjektivní uchopení, malý odstup autora od tématu díla.

A tak zůstává text možná záchovným pro duševní zdraví Václava Kahudy, ale pro někoho, koho se věkem netknula doba totalit, anebo zájmem síť politických, mocenských machinací – pro toho je kniha k neučtení. Kahudovy výklady mafiánských praktik, politikaření, hokynaření na státnických úrovních, se mihotají jako obrazy – fantasmagorické, imaginární, příliš vágní a neprůkazné. Ve svých popisech disidentsko-oficiálně vládnoucích vztahů se stává autor „danem brownem“, operátorem konspiračních teorií, které byť by byly sebereálnější, tudy ke čtenáři zkrátka neproniknou, jenom zahrají na strunu mírně bulvární atraktivity. To vše, o čem se tu mluví je možné, ale zároveň také absurdním výplodem fantazie.

Vynikající dílo, ale ne velký románPři tom všem je – nutno říct – Kahudova kniha literárně téměř vynikající. Představuje se tu vypravěč velkého nadání, producent příběhů s chutí řetězených. Jenže nadání utápí pod nánosem, pod řídkým bahýnkem naivně erotických situací a vágně skrývaných „pravd“. Někdo je jmenován, jiný skryt trapnou parodií jména. U někoho autor zapomněl označení, o kus dál použije jiné. Zkrátka, mluvit pravdu chce velkou odvahu – náznaky, okolky, polovičatá fikce nestačí. Ani k obdivu, ani na velký román.