Příteli Evermodu Balcárkovi místo čestného diplomu

28. květen 2014

Čtvrtý svazek korespondence Jakuba Demla obsahuje dopisy, které si spisovatel vyměnil s přítelem, premonstrátem Evermodem Vladimírem Balcárkem. Kniha je pečlivě připravená, je v ní 130 dopisů Demlových a deset dochovaných odpovědí. Vše, co bylo odeslané mezi lety 1905 a 1959.

„Toto mi dobře uchovejte," tak je nazvaná předmluva Daniely Iwashity, a stejně lze vystihnout i smýšlení Jakuba Demla. On, spisovatel, katolický kněz věčně bojující s mateřskou církví, dobrodruh nadstandardní nejen vlastním tuzemským poměrům, ale zřejmě i obecné představě o „poslušném služebníku Páně".

Ono slovo - „dobrodruh" - nakonec vystihuje Jakuba Demla nejpřiléhavěji. Pohlédneme-li jen do jeho biografie, která, psaná roku 1959. je v tomto čtvrtém korespondenčním svazku otištěna, zjistíme, že čerstvý vysvěcenec byl v létě 1902 poslán do Kučerova u Vyškova, za dva roky do Babic u Moravských Budějovic, pak jako provizorní kooperátor sloužil v Martínkově, v Třešti, v Bystrci u Brna. Pro trvalé neshody s představnými (v jeho případě mateřská církev spíš zdá se být macešskou), byl Deml od března 1909 na „trvalé dovolené". Bydlel v Třebíči, v Šebkovicích, odkud navštěvoval Otokara Březinu v blízkých Jaroměřicích nad Rokytnou. Odstěhoval se do Prahy, na Vinohrady, na Žižkov, na Nové zámecké schody. První světovou válku přežil v Jinošově, pak chvíli v Tasově, ve Šternberku, na Slovensku působil krátce coby kustod topolčanského zámku a vyhnanec ve Zlatých Moravcích. A zcela ze Slovenska vypovězený, odebral se na chvíli do Vrchběle, do Prahy, a pak konečně zase do Tasova. Ale stihl i Novou či Starou Říši, Třešť nebo Kuks. V soudních řízeních mu pomáhal Masaryk i Nezval. Tento světák katolické církve během pěti let procestoval Itálii, Dalmácii, Bavorsko, byl sledován konzistoří a, jak píše, „nenáviděn brněnským biskupem Huynem". Rozešel se s mnohými, jak snadno, do jaké hloubi nitra, to můžeme jen vzdáleně tušit.

Kněz a dobrodruh DemlA přece, v celé té smršti domnělých i skutečných příkoří, dokázal Deml psát „Jedinému knězi, který ze všech českomoravských kněží mi zůstal věren…" - Evermodu Balcárkovi.Ve svazku korespondence, která vychází v péči nakladatelství Dauphin, najdeme desetinásobek dopisů Demlových, než Balcárkových. To je ale známá věc, že spíš byly uchovány zásilky známějšího pisatele. I tak bývají objemné konvoluty výpovědí přinejmenším o charakteru autora: Milý příteli! (píše Deml) Děkuji Vám za posledních 20 K! Dnes jsem byl u soudu vyslýchán. Kromě mne též Vaštíkova a faktor Grafie p. Kaláb. Váchal též proti mně svědčil, dnes Vám říkám jen tolik, že Váchal je nízký člověk… zrovna jako Zachar a advokát Wiesenberger.

Sebevědomý buřič, možná prorokZ většiny dopisů Jakuba Demla zní sebevědomí člověka nekritického k sobě, který ale zároveň představuje nepřizpůsobivý element v konturách nejen tehdejší katolické církve. Je jedním z nehodných synů? Naopak, prorok, kterého vlastní nepoznali? Neúspěšný bojovník za práva vyhlášená „náměstkem Kristovým" podléhající světským svodům? Obklopoval se příjemnou přítomností žen, a přece nejvášnivěji hlásal pravověří. Literatura dluh, který vůči němu má, pomalu splácí. Vychází dopisy, dílo, zatím zakletě po fragmentech.

Premonstrát, archivář, přítelA kdo byl Evermod Balcárek? Katolický kněz, premonstrát, archivář, narozený 1885 v Krahulově na Vysočině, zemřel skoro devadesátiletý v Doksanech, dříve sestavitel demlovské bibliografie. Počátkem šedesátých let měla provázet Demlův „návrat do literatury". Jeho pozůstalost je záslužně nejkompletnější zdroj díla Jakuba Demla, deponovaná v Muzeu ve Velkém Meziříčí. Česká literatura má být zkrátka zač Evermodu Vladimíru Balcárkovi vděčná.

Spustit audio