Zemřel režisér Agejev; nová hvězda Velkého divadla; gurmánská nabídka moskevských pravoslavných restaurací

Recenze Alexandra Matuseviče upozorňuje na úspěchy nové sólistky moskevského Velkého divadla Dinary Alijevové, která na sebe upozornila v roce 2007 jako vítězka pěvecké soutěže Jeleny Obrazcovové. Dva roky na to vystoupila poprvé na scéně Velkého divadla, kde od té doby zazářila v pěti hlavních rolích, včetně premiéry Strausova Netopýra v režii Vasilije Barchatova, který zdařile inscenoval v litevském národním divadle ve Vilniusu operu s povědomým názvem Jevgenijus Oněginas.

Dinara Alijevová stihla v krátké době pohostinně vystoupit v několika evropských operních domech; největší úspěch jí přinesla Mozartova Donna Elvíra ve vídeňské Státní opeře. Nezanedbává ani koncertní činnost; už několikrát vyprodala hlavní koncertní síně ruské metropole: publikum si ji oblíbilo díky jedinečnému zjevu a sopránu, který dokáže znít lyricky i dramaticky. Poprvé to bylo v prosinci 2010 v Sále Petra Iljiče Čajkovského, a zatím naposledy koncem letošního dubna ve Velkém sále konzervatoře s programem, který nazvala Žít ve jménu snu.

Ruská metropole láká místní gurmány i návštěvníky hlavního města do několika nových restaurací, které po letech znovuobjevily lahůdky pravoslavné kuchyně, sděluje Jelena Remčukovová v deníku Nězavisimaja gazeta pod titulkem Rodná strava. Největší z pravoslavných restaurací, o které se mluví také díky šéfkuchaři Maximu Syrnikovovi, který proslul jako teoretik i praktik pravé ruské kuchyně, se jmenuje Voskreseňje (zde ve smyslu Vzkříšení); jezdí sem zájezdy hladových zvědavců zeširoka zdaleka. „Mají to tam celkem pěkné,“ prozrazuje recenzentka, „žádné kupecké hody, ale ani asketická dieta. Obsluha šokuje tím, že číšník přichází s jídelním lístkem otevřeným na straně modlitba před jídlem. Pokud si objednáte degustační menu za 980 rublů, počítejte s tím, že se všechny ty pokrmy lépe jmenují, než chutnají. Polévka přesolená, těsto i náplň pirožků chuti mdlé, maso tvrdé, omáčka vodová. Vůně nelibá: rybí polévka je cítit rybinou a pšeničná placka se topí ve slunečnicovém oleji. V požarském karbanátku barvy šedé je víc muškátového oříšku než masa. Nabídka alkoholu bez připomínek, láhev znamenitého gruzínského červeného Kindzmarauli za tři tisíce sto. Rublů. Jinak nic než zklamané naděje,“ uzavírá Jelena Remčukovová.