Vychází básnická prvotina autorky píšící pod pseudonymem Petra Strá

"Jsem Petra Strá a píšu básně," prohlašuje o sobě autorka, anebo alespoň je takto citována na zadní obálce útlé sbírky nazvané Volavka.

Obdivovatelka dětí a dětského světa

Co z toho je nezvratný fakt? Petra Strá je pseudonym Petry Strachoňové Fingerlandové, obdivovatelky dětí a dětského světa. Jímž - jak vyčteme z vlastní charakteristiky na stránkách la školy - se cítí být inspirována. Pro vysvětlení - la škola je další aktivita Petry Stré, hudební škola pro děti, škola nové hudební pedagogiky a hudebních nástrojů la-strojů.

Petra Strá je žena nepochybně múzická, možná i rytmická a fónická - jako její říkadla, která prý píše spolu s pohádkami, písněmi, a tedy i s poezií.

V jejím případě je ale přízvisko "surrealistická" - jež jí přisoudili na přední chlopni knížky - matoucí, nepřiléhavé a příliš zobecňující, protože nazývat ji tak jen proto, že ve verších se objevují sloni se svými vysavači, nakousnutá postel anebo že z ovoce prší fialový déšť, je příliš prvoplánové.

Spíš rurální než sur-reální

Mnohem výraznější je autorčina příchylnost ke zvukům, za nimi jako by se vypravila intuitivně, mimo logickou vazbu. Strá nerýmuje, ale verše jaksi vyklepává, vyťukává, a nejspíš nástroji - věcmi, které ji obklopují - kamínky, dřívky, do planěk plotů, na střechýly…: V pokoji přestávalo sněžit/ světlo zůstalo rozsvícené/ šumělo pulzování z každého stromu/ uši zkřížené větve/ bublání v krku/ ptačí hlasy v plodových vodách/ pomalu povolují/ nic jiného se zatím nerodí.

To už, pokud by někdo vyžadoval zaškatulkování básnířky, více než sur-reální je autorka rurální. V jejích verších se často objevuje vesnický kolorit, pole, země, fauna i flóra: Pochytat řece její parchanty/ spravit svahy/ žebříky půdy všechny zorat… Ovšem je to venkovanství pozorované zdálky, spíše pro exotiku než z prožívané úcty.

A tak snad lépe bude nesnažit se takto formálně pojmenovávat, protože pak by bylo třeba zmínit zároveň lyrické tóny, zvláštním, jemným, možná ženským, či až mateřským způsobem prožívanou skutečnost, vnímavou k povrchům a strukturám. V zimě pak na keřích vidí bílé náušnice a stopy ve sněhu připomenou háčkované placky.

Hra se slovy a zvuky

Konec konců dojem reflektované ženskosti veršů Petry Stré výslovně podporuje jedna z básní: Chováš se jako muž/ když přemýšlíš jak něco udělat/ taková jsi nebyla/ Slezeš ze stromu/ naliješ kočce/ sebereš ze šňůry/ vyletíš…

I z tohoto pohledu je pochopitelnější hra se slovy a zvuky, kterou / do níž autorka uniká. Tehdy se právě zvukomalba stává podstatnou pro slovesné vnímání Petry Stré. Tehdy bere slovům pochopitelnost, významy a okouší jejich znělost.

Tvoří neologismy, či lépe ne-logismy, s hláskami a slabikami si pohrává jako by to byla citoslovce. Je to pak "posunčina" po významové rovině, spíš intuitivní, možná pedagogická, školící výslovnost a jazykovou ohebnost: Pleticha klep je tráva dlouhá/ do rovných vlasů les ů l sů l sů, anebo z druhého konce knihy: Mikna vlá a takhle si poletujem/ dla do sům hopla štěbetalka/ vlána zlá kůra zhnídí/ lista klůn a lůna vítí/ kam oko dohlédne/ málo klá/ a málok lidí.

"Jsem Petra Strá a píšu básně," jak už bylo řečeno na začátku, možná o sobě opravdu právě tohle autorka kdesi prohlásila. Právo má nezpochybnitelně na obojí, a pokud lze soudit dle sbírky Volavka, světa poezie se dotýká intimně, poutavě i věrohodně.