Téměř 40 let po smrti Emanuela Frynty začínají žít jeho Eseje

„Vrabčáci byli zvědaví,/ co všechno o nich věda ví…“ – tak začíná jedna z proslulých říkanek Emanuela Frynty. Vrabčáci to měli jednoduché, aby dostali odpověď, zaletěli do Akademie věd. Ale což čtenáři, kteří si oblíbili nejen veršovánky, ale rádi by četli i kritické a esejistické dílo Emanuela Frynty? Naštěstí také oni dostávají skvělou příležitost, protože v nakladatelství Torst právě vyšel téměř osmi set stránkový knižní svazek shromažďující právě toto dílo.

Jako syn vesnického učitele se Emanuel Frynta narodil roku 1923 na Slapech. Klasické gymnázium absolvoval v Praze roku 1943, přičemž své výtvarné nadání rozvíjel studiem kaligrafie a kresby. Po skončení druhé světové války se nadaný mladík zapsal na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a ke šťastným setkáním patřilo zajisté studium u Bohumila Mathesia. Jiří Honzík k tomu říká: „Ten si ho získal neakademicky partnerským vztahem k mladším. … Mathesia Frynta zas na oplátku zaujal svou přemýšlivostí, sčetlostí a mnohem vytříbenějším citem pro specifičnost slovesného umění, než jaký byl u tehdejších posluchačů běžný.“

Tehdy začal Frynta psát literární kritiky, například o poezii Hrubínově, Koptově, o debutu Ivana Slavíka či Ivana Diviše, k němuž píše pochvalně, ale též prozíravě kriticky: „Nadání tu je, ale zcela bez kázně, bez jakéhokoliv úsilí o skutečný výraz, jako by jediným znakem básníka bylo to, že píše verše.“

Z Karlovy univerzity odešel

Když byli po únoru 1948 z fakulty vyloučeni někteří z Fryntových přátel, jemu samotnému připadalo trapné pokračovat a pouhý semestr před absolutoriem studia zanechal, stejně jako literárně-kritické spolupráce s deníkem Lidová demokracie. Ve vzdělání ovšem pokračoval – četl, psal, překládal, věnoval se editorské činnosti. K tomu Jiří Honzík: „Právě ohled na čtenáře jej přiměl, aby se v přemýšlivém ústraní soustřeďoval na pokorné hledání nosných myšlenek, zajímavých, nezvyklých pohledů a přiléhavých, neotřelých slov, na úporné zkoumání a ověřování domnělých i skutečných, nesporných hodnot.“

Jako překladatel „objevil“ českým čtenářům např. poezii Christiana Morgensterna, která vynikla díky scénickému ztvárnění Ivanem Vyskočilem. Překládal Lermontova, Puškina. Jako esejista prostředkuje výborný vhled do prozaické tvorby Franze Kafky, Jaroslava Haška i Bohumila Hrabala. Známá je kniha převyprávěných pohádek a historek nazvaná Moudří blázni; zřejmě nejcennější z Fryntova díla je Zastřená tvář poezie, kniha, která se zkráceného vydání dočkala až v roce 1993 a v plném rozsahu je poprvé uvedena až nyní, v souborném vydání díla Eseje.

Vyšší poslání uměleckého díla

Nadaný básník, prozaik, překladatel, editor, esejista, komentátor a fotograf zemřel na rakovinu plic v roce 1975. „Emanuel Frynta,“ píše v doslovu editor Jiří Honzík, který svazek spolu s Irenou Kraitlovou uspořádal, „soudil, že umělecké dílo by nemělo být vnímáno a fungovat jako pouhý produkt, ale jako svrchovaný a jedinečný počin, který se vyznačuje hlubším vyšším smyslem a cílem, není samoúčelný, nýbrž se chce k někomu obracet, někoho těšit, povznášet, posilovat, podněcovat ho, aby se stal lepším, moudřejším, lidštějším.“