Novou sbírku Tomáše T. Kůse zdobí skutečné ptačí pírko. Jsou jeho básně také tak jemné?

Má snad tato útlá knížka něco společného s ornitologií? Anebo má obsah evokovat cosi jemného a vzdušného?

Kdo jsou Nevinní Tomáše T. Kůse?

Ve věznici jsou všichni nevinní, čteme v básni nazvané paměť – ovšem jde o kamenný žalář, nebo uzavřené území vlastního nitra? Jsou nevinní ti, kteří potřebují obhajobu? Nařčení z čehosi, anebo žijící v zavedené představě, obtěžkaní vinou, anebo osaměním, tou pamětí, již konečně je třeba nadzvednout či sejmout? Ti, jimž má být nápomocné „právní zastoupení“ básnickým slovem? Kdo jsou nevinní? Bezbranní tiše očekávající obranu? Presumpcí vystavení veřejnému „slovu o slově a činu“ – a dočkáme se rozluštění? Naleznou Nevinní své ověření?

Grafik rozložil slovo z názvu čtvrté básnické sbírky Tomáše T. Kůse, podle hlásek, do titulů tří oddílů, NE – VI – NNI. Nedozvíme se z toho ani téma ani nedostaneme ukazatel, kudy se přibližovat k porozumění. Autor nemá potřebu něco upřesňovat. Dokonce ani mezi zmíněnými třemi částmi není nějaký dějový, rytmický nebo stylový rozdíl. Viditelný je jen ten, že zde je druhá iota ve slově krátká na rozdíl od případu, který je užíván v bibliografických odkazech. Jenže co si počít, jsou-li „nevinní“ a „nevinni“? Nic, neboť zřejmě jde pouze o estetický detail.

Pročítat osmačtyřicet básní sbírky Tomáše T. Kůse je vcelku lehká práce. Ale aby bylo správně rozuměno – ne proto, že by se čtenář nikde nezachytil, nepozastavil, nezopakoval verš či báseň. Autorova gesta nejsou přehnaná, nebobtnají v metaforách, nedrhnou květnatostí hyperbol. Spíš kratší, sevřenější, a kdyby nebyl pojem „civilní“ zatížen a nadužíván, pak taková – nepřekombinovaná, a přece obsahující širší obsah, než básník přímo zjeví ve verších.

A o čem mluví?

Více o interiérech, městech – rodná Plzeň, k níž se vrací ve vzpomínkách. Najdeme ozvuk pobytu v lotyšském Ventspils (v oblíbeném Domě spisovatelů, a jak je vidět z post-produkce, přístavní město na Baltu je zřejmě výrazně inspirativní).

V domech Tomáše Kůse se často stoupá po schodech, postává u dveří - jaksi „mezi“, v otevřenosti, možná v bezradnosti: vyšeptej závrať šuplatům/ svěř ji záložkám v knížkách// pověz to tmě v koupelně – tak zní doporučení. S věcmi a místy je básník propojen, čerpá z těch známých. Nejsou to naivní „mlčenliví soudruzi“, spíš kotvy, vrypy, stopy po lidech.

Nejfrekventovanějším slovem je však samota: „umlčená davem“ – stále je tu „věrná úzkost samoty“ – samota ve snech, jinde odečítaná z kroků zanechaných předchůdci – osamělá pýcha, chodec… – a z ní plynoucí smutek: ti šťastnější se stěhují/ za krví/ a smutnější se potkávají/ na známých místech.

Nostalgická, ale ne uplakaná poetika

Z logiky takových slov se rodí Kůsova poetika: letmá, nostalgická, ne uplakaná, ale jako by zpomalená, ohlížející se do vzpomínek. Ostatně jsou to právě obrazy minulosti, o něž se opírá imaginace básníka, tak jako v jedné z nejzdařilejších básní, která též, proti výše řečenému, je psaná v plenéru: kdesi v zpustlém sadu/ ve vysoké trávě/ leží rozbité zrcadlo// nikdo sem prý léta nevkročil/ přesto střepem snu/ vyrážejí ze země bosé nohy/ strmě jako by úzkost/ potřebovala hned z jara kořeny// po lýtka/ výš nahotě nedohlédneš.

Tomáš T. Kůs udržel „nevinné“ v obsahu své sbírky jako pojem víceznačný, setrvávající v napětí. Napsal básně, z nichž vycítíme starost, promyšlenost, věnovanou péči, nejen dojmovost momentální chvíle. Možná kola české básnické tvorby nevytočí z osy – udrží jejich běh, protože místo momentek píše poezii. I díky tomu, ona imaginární kola, rozhodně nepřibrzdí.