Francouzský historik Michel Pastoureau napsal dějiny modré barvy

Do čtyř kapitol rozvrhl Michel Pastoureau své dějiny modré barvy a na jejím „příběhu“ ukázal, jak se měnilo vnímání a „společenské vědomí“ existence právě této části barevného spektra.

Římané modrou opovrhovali, dnes je jednou z nejoblíbenějších barev

Záběr je nesmírný – od neolitu po dvacáté století, od doby starých Římanů, pro které byla modrá barvou „nepříjemnou a dikreditující“, po dnešní Evropany, u nichž zcela naopak je „modrá barva zdaleka nejoblíbenější“ a „výrazně předstihuje zelenou a červenou“.

Michel Pastoureau je historik, specialista na středověké bestiáře, přednáší na Katedře středověké symboliky, zaměřuje se na studium dějin symbolů, zabývá se výzkumem erbů, pečetí, emblémů. Znamená to, že jeho pohled nevychází jen z evidentních faktů, ale z náhledu za zřejmou skutečnost a prvoplánově doložitelné svědectví o ní. Hledá to, co se odehrává na pomezí historie, sociologie a antropologie, co vyvstane, teprve pokud jsme ochotni „číst“ historii – byť podle zásad a pravidel vědeckého bádání a třeba na akademické půdě – ale vstřícně k variantám, nápadům a možnostem, které z dávné řeči vyplývají. Teprve pak může být také interpretace minulosti opravdu „barevná“.

Cesta historií ve společnosti modré barvy byla zpočátku strastiplná

Jak bylo naznačeno, staří Římané ji opovrhli a dokonce jí upřeli místo ve spektru duhy. Autor cituje Anaxiména, Aristotela, Epikúra i Seneku a dokládá, že modrá barva u klasiků chybí. Je to zvláštní představa, protože podíváme-li se dnes po svém okolí – jak by vypadal svět bez modré?

Zchudnul by, a tak je dobře, že i temný středověk měl prozíravější a světlejší období, které „objevilo“ modrou. Až ve dvanáctém století se do modrého pláště oblékla Panna Maria, a ten se stal výrazným atributem a symbolem naděje.

Michel Pastoureau se nesnaží ve své knize odhalit konkrétní okamžik, v němž se kdosi rozhodl namočit štětec své inspirace v modré barvě. To je asi nemožné. Ale docela přesně datuje okamžik, kdy už je modrá barva „zabydlená“ mezi ostatními, dokonce získává své výsadní postavení, dnešním jazykem – dostává se do kurzu: „Od nevýrazné a temné, jakou byla po několik staletí, se stává jasnější a zářivější. Mistři skláři a iluminátoři se snaží skloubit tuto novou mariánskou modř s novým pojetím světa…“

Nové technologické postupy otevírají možnosti. Prohlédneme-li z této pozice například barevná okna katedrál, skla a smalty, právě zářivá modrá jako by prosvětlovala cestu k pochopení a vnímání estetického horizontu někdejšího času.

Modří rytíři, modré džíny, modrá planeta

Ale pokračujme v modré pouti. Oblastí, v níž se zvlášť prosadila, byla heraldika, symbolická zkratkovitá mluva erbů a znaků. Modrá se zabydlela také v literatuře: „existují modří rytíři, postavy odvážné, loajální, věrné“. Svět turnajů jako by se odehrával v přísvitu modré.

Přeskočíme-li ještě několik století, pak dalším pomyslným historickým vrcholem modré barvy bylo období francouzské revoluce, kde jásavost kokardy do jisté doby překrývala krvavou historii.

Planeta Země a Měsíc |foto: NASA

Třetí etapou, úzce souznící s modrou jsou nepochybně sedmdesátá léta dvacátého století ve Spojených státech amerických a džínová generace hippies.

Jak je tomu dnes? Michel Pastoureau naznačuje, proč právě tahle barva se stala dokonce prý nejoblíbenější – vidíme v ní životodárnou vodu i krásu mateřské planety. Modrá je barva sympatie, k tomuto poznání dovádí autor nenápadně svého čtenáře. A tak pro pozitivní naladění můžeme jen doporučit, že dobré je mít alespoň kousek každého dne modrý.